Článek
Ve vašem posledním filmu Angel, který běží i v naší distribuci, vyprávíte příběh pisatelky ženských románů z přelomu 19. a 20. století. Váš film je, ale také není melodrama. Jak vlastně vzniknul?
Na začátku jsem měl v ruce knihu z 30. let spisovatelky slavného jména Elizabeth Taylorové, kterou jsem chtěl adaptovat. Zajímal mě portrét zajímavé hrdinky, jejímž předobrazem byla skutečná osoba, Marie Corelliová. Tato dcera skotského básníka Charlese Mackaye psala sentimentální románky pro ženy. Jenže zatímco knižní předloha byla vůči Angel velmi ironická, já jsem ji natočil mnohem něžněji.
Proč?
Protože ve skutečnosti obdivuju Angel. Její příběh vypráví o ženě, která žije mezi skutečností a románkovými představami, ale přiznám se, že přese všechno mě dojímá. Cítím u ní velkou sílu a odvahu, s kterou neváhala bojovat za svoje sny a vlastní iluze, třebaže se v nich mýlila. Ovšem řekli bychom, že se nebála se mýlit. Na celém jejím příběhu je nádherná i hořká právě tato ironie. Sledujeme osudy ženy, která si vysnila svět plný fantazií, až jí nakonec samotný život utekl mezi prsty. Její knihy se obrátily proti ní.
Co to je za autorku, která napsala předlohu?
Elizabeth Taylorová byla úplně jiná než její hrdinka Angel. Myslím si, že to byl i jeden z důvodů, proč byla vůči ní v knize tak zlomyslná. Taylorová naopak psala ve velké samotě, žila povětšinou v ústraní, aniž by se dočkala pořádného úspěchu. Byla velmi vážná a seriózní.
Podle vašich filmů by člověk váhal, jestli raději točíte dobové příběhy nebo současnost?
To záleží na konkrétním případu. Můj starší film Bazén má podobnou strukturu, ale odehrává se v současnosti a tváří se jakoby "falešně" realisticky - hrdinkou je navíc spisovatelka detektivek. Naproti tomu můj poslední film - Angel je retro v baroknější podobě.
Říká se, že Francois Ozon je ten, kdo rád natáčí o ženách a kdo ženám rozumí. Vždyť je autorem filmů jako třeba Pod pískem, 5x2 nebo 8 žen.
Takhle bych to neřekl, ale přiznávám, že nacházím více potěšení, když mohu pracovat s herečkami. Muži mají sklon představovat akci nebo dosahovat velkých činů, zatímco ženy přinášejí do kinematografie vnitřní rozměr. Vědí toho o životě, o sobě a o druhých mnohem více než chlapi, kteří kolikrát ani netuší, co se kolem nich děje. Mám pocit, že se ženské častěji stávají v životě obětmi, proto se umějí lépe bránit a jsou mnohem zajímavější.
Jste feminista?
Co to je? Že ženy jsou rovnocenné mužům? V tom případě nejsem feminista, neboť ženy jsou dokonce nadřazené mužským.
Byl jste obklopen od útlého věku ženami?
Ano, svým způsobem. Měl jsem dvě sestry a jednoho bratra, ale raději jsem byl s holkama. Dokonce jsem si hrál s panenkami, což normálně kluci nedělají. Ale já ano. Asi díky tomu jsem objevil jejich ženský svět dost brzy a zamiloval si ho.
Ve filmu Čas, který zbývá, jste měl za hlavního hrdinu muže. Vyprávíte poslední dny muže, který umírá na rakovinu. Byla to hodně odlišná zkušenost?
Také jsem z toho měl pořádný vítr. Říkal jsem si, co když si budou myslet, že natáčím o sobě. Budou hledat moje gesta, moje reakce, ačkoliv nic z toho příběhu nebylo autobiografické. Nikdy totiž nenatáčím současná dramata ani autobiografické filmy. Mnohem více mě láká, když si mohu pohrávat se žánrovými motivy, nadsazovat je a ironizovat.
Ale v průběhu prací na filmu se stala zajímavá věc. Zjistil jsem, že toho chlapa snímám, jako by šlo o ženu - tedy dost žensky. Tehdy jsem pochopil, že velkého herce poznáte podle toho, jestli dovede přijmout vlastní ženskost - a nejenom aby se tvářil jako pořádný chlap. Dívat se na herce skrz kameru totiž v přeneseném smyslu znamená po něm toužit. Ne že byste se s ním musel hned za kulisami vyspat, ale zabíráte jej v celku, polodetailu, v detailu. Hledáte jeho gesta, toužíte po správném výrazu, po úsměvu na tváři...
Měl jsem pocit, že s hlavní herečkou filmu Angel Ramolou Garai musela být snadná spolupráce. Vypadalo to, že dělala vše, co vám na očích viděla. Ale s takovou Isabellou Huppertovou to v 8 ženách nebylo asi dvakrát snadné?
Neřekl bych. Problém s Isabellou spočíval v tom, že jsem požadoval něco neobvyklého,v podstatě, aby se stala špatnou herečkou. Normálně Huppertová - to je chladná tvář, v níž vidíte duši. Najednou jsem chtěl, aby přehrávala a byla hysterická. Musela se do toho nutit. Ale vždy, ať už jsem spolupracoval s Charlottou Ramplingovou, Valerií Bruni Tadeschi nebo s Ramolou Garai, šlo o výměnu. Spolupráce s hercem funguje pouze tehdy, když vy, stejně jako váš protagonista, máte co nabídnout.
Jak těžké pro vás bylo natáčet film v angličtině?
Byla to skutečná výzva - challenge (smích). Na anglických hercích je ovšem obdivuhodné, jací jsou to profesionálové. Přicházeli na plac vždy připraveni. Oproti nim francouzští kolegové často neznají ani text, když jdou ráno do studia.
Jak lze "kontrolovat" film v cizím jazyce?
Nekontroluji film. Nejkrásnější je, když se stane něco, co jste nečekal. Nikdy bych nedovedl natáčet podle přesného storyboardu, naopak mám rád všechny malé i nečekané katastrofy, které naruší průběh natáčení. Někdy právě kvůli nim vznikne lepší film.
Jaké máte oblíbené filmařky?
Velmi mě zajímají filmy Claire Dennis, obdivuji její originální sensibilitu a rukopis. Potom mám rád Agnés Vardovou a Australanku Jane Campionovou.
Máte také oblíbené herečky jako měl filmař Francois Truffaut? Říkalo se, že Truffaut se potřeboval zamilovat do své protagonistky, aby mohl točit film...
Tak já se nejdříve musím zamilovat do postavy příběhu. Ale potom... Všechno je možné!