Článek
„Jsem opět chodec, cestovatel časem – jako během pandemie, prvního nouzového stavu, kdy jsem bloudil osiřelou Prahou a fotografoval liduprázdné ulice. Na lovu za neobyčejnými příběhy stoupám do výšin Hrubého Jeseníku, abych vzápětí sestoupil do hlubin lidských duší,“ píše filmový režisér, scenárista, spisovatel a fotograf Ivan Fíla na úvod své fotoesejistické knihy Jeseníky. Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti.
Po nejvyšších moravských horách putoval déle než rok, ušel přes tisíc kilometrů, vyfotil přes pět tisíc černobílých snímků a mluvil s více než čtyřmi stovkami lidí. Z pozoruhodných setkání vybral čtyřicet příběhů a doplnil je sto šedesáti černobílými fotografiemi.
Nefoť po slunci
Knížku otevírá vzpomínkou na svoji první fotku, která vznikla během jednoho léta v Maršíkově na Šumpersku, kam jezdíval s rodiči z Prahy na letní prázdniny.
Bylo mu asi osm devět let, když tatínek v Praze koupil dvouokou zrcadlovku Flexaret a vzal ho k dřevěnému kostelíku, za kterým s kamarády hrával fotbal. „Na dobrou fotku musíš mít trpělivost a čas, a hlavně správný světlo. A nikdy nefoť po slunci, fotky jsou pak plochý a nudný,“ poradil mu tatínek, než poprvé v životě stiskl spoušť.
Po letech se do Maršíkova vrátil, znovu vyfotil mračnaté nebe nad čtyři sta let starým kostelíkem a zahájil svoji jesenickou pouť po stopách času.
Jeden ze záběrů, který vznikl při návštěvě fotografa Jindřicha Štreita.
U Vřesové studánky, dávného poutního místa, si vzpomene na tragický rodinný příběh Věry Čáslavské, která se tu po srpnové invazi dva týdny skrývala a připravovala na mexickou olympiádu.
Poblíž světově proslulé, ale už zaniklé sklárny v Rapotíně se rozběhne přes pole v hlubokém sněhu, aby zachytil zvláštní souhru světla a stínu. Vzápětí se dá do řeči s pamětníkem, který ve sklárně pracoval téměř padesát let, podobně jako jeho otec, dědeček i pradědeček.
V Sovinci navštíví fotografa Jindřicha Štreita. „Jsou dvě nejkrásnější místa na světě. Sovinec a Křížová cesta v Rudě,“ svěří se Fílovi během přátelského setkání fotograf, který fotil a stále fotí především pro sebe a proslul snímky z dob, kdy pracoval jako dispečer v místním JZD.
Fíla však nemine ani honosnou Habermannovu vilu v Bludově na Šumpersku, kterou si nechal postavit německý mlynář, a zmíní jeho tragický osud, o němž vznikl před dvanácti lety film.
V knížce se vrací i ke své tehdejší polemice s německým producentem: scénář totiž pomíjí zásadní fakta, a ze smrti místo konkrétního vraha obviní lynčující dav. „Dodnes si vyčítám, že se mi ho nepodařilo přesvědčit. Obyvatelé Bludova by tak na sobě nemuseli nést stigma vrahů nevinného člověka,“ vysvětluje Fíla, proč nabízenou spolupráci na scénáři nakonec odmítl.
Ostrý výšlap v zimním vichru
Jeseníky jsou už čtvrtou knihou Ivana Fíly, režiséra, k jehož nejvýznamnějším dílům patří oceněné filmy Lea a Král zlodějů Svoji první knihu vydal před čtyřmi lety, román o hrdinovi Pražského jara Františku Krieglovi Muž, který stál v cestě. Následovala surrealistická pohádka pro dospělé Rytec kamejí, před dvěma lety vydal knížku fotografií Nouzový stav.
Autorova teta ze Sudkova si k osmdesátinám přála zažít seskok padákem. O rok později ho už zvládla sama, bez tandemu.
V současné době pracuje na další fotografické knize, tentokrát ze Zlatých Hor a okolí. O svém novém projektu se rozepsal i na Facebooku, kde poprvé publikoval své záběry z osiřelých pražských ulic.
„Pocit svobody mě nese panenskou přírodou k magické Příčné hoře na Zlatohorsku, kde se těžilo a možná zas bude těžit zlato, do údolí ztracených štol, k planinám kolem Rejvízu a Velkého mechového jezírka, fiktivně si popovídám s Franzem Kafkou, Leošem Janáčkem a šachovým mistrem světa Emanuelem Laskerem, kteří tu byli dávno přede mnou,“ píše fotograf, který většinu času tráví v poslední době právě ve Zlatých Horách.
Kvůli fotkám podnikne ostrý výšlap i v zimním vichru a opět stoupá zasněženou krajinou i do těžce přístupných míst. Tentokrát se chystá podívat i na polskou stranu do Glucholaz a jeho knížka povídek a černobílých fotografií vyjde současně v češtině a polštině.