Článek
Ty nejstarší vznikly v roce 2012, ale většina v minulém roce. Kromě svých sousedek a kamarádek využila autorka poprvé v kariéře i služeb profesionálních modelek.
Proč máte velkou výstavu po tak dlouhé době?
Podle mě je to tak akorát. Bylo by asi dost divné, kdybych měla velkou výstavu každý rok. Navíc proběhlo několik významných změn v mém osobním životě. Odstěhovala jsem se do Českého Krumlova a tam začala fotit spíš pro radost. Když potom přišla nabídka z Alšovy jihočeské galerie, byl to pro mě impuls udělat velkou výstavu.
Která díla jsou na výstavě nejstarší?
Mám tam dvě fotografie z roku 2012 a ty vznikly v době, kdy se mi o nějaké velké výstavě ani nezdálo. Navíc jsou na nich profesionální modelky, protože když jsem oslovila místní holky, tak mi všechny řekly, že se stydí a nahé se prostě fotit nenechají.
Jednou jste mi říkala, že s profesionálními modelkami nerada pracujete. Proč jste změnila názor?
Nic jiného mi nezbylo, protože jsem prostě nikoho jiného neměla. U profesionálních modelek narazím občas na problém v tom, že mají strojově naučené figury a podobně pózují s každým fotografem. Amatérky je zase třeba naučit, jak se mají hýbat. Musím prostě najít mezi těmito dvěma extrémy nějaký kompromis. Udělá mi vždycky radost, když mi někdo řekne, že vlastně ani nepozná, které z dívek jsou amatérky a které profesionálky.
Máte nějaká pevná kritéria na krásu modelky?
Důležité je v první řadě charisma. Holka musí být zajímavá. Rozhodně nemám žádný váhový či věkový limit. Na výstavě jsou fotky dam, kterým je hodně přes čtyřicet a jsou krásné. A naopak, fotila jsem i třináctiletou holku, i když oblečenou. Ráda bych udělala z aktů mladých dívek celou sérii. Doufám, že mě z Českého Krumlova, kde nyní žiju, nevyženou jako kdysi malíře Egona Schieleho.
Kterou z místních žen jste k focení aktů přemluvila jako první?
Jihočešky jsou enormně stydlivé. První byla Paloma, tehdy jí bylo patnáct. Zdaleka ne všechny dámy se mi podařilo získat. Zaujala mě třeba jedna drobounká slečna s uhrančivýma očima, ale nedala si říct. Ani na portrét.
Mají některé ženy podmínku, že nesmí být na snímku poznat?
Ano, to se stává často. Také dochází k tomu, že holka přijde s pláčem, že jí focení zakázal její kluk a že ho kvůli tomu nechce ztratit.
Stává se vám, že slečny chápou váš zájem jinak než umělecky?
Nevím, ale může se to stát. Možná si myslí, že jsem na holky a svou orientaci maskuji uměleckými záměry. Kdysi to na mě zkusila jedna modelka, která měla už upito. Já jsem před ní musela utéct. Druhý den se mi moc omlouvala, že to přehnala. Fotografek aktu je mnoho, a přitom v soukromí dávají přednost mužům.
Stále preferujete analogový aparát?
Mám ráda klasickou fotografickou techniku. I když je to finančně a časově náročné. Třeba celé léto jsem strávila v temné komoře. Digitálně fotím pouze zakázky, protože ty se musejí rychle udělat a dodat. Ale všechno jen černobíle, i když je to třeba architektura. Barvu prostě nevidím a neumím s ní pracovat, ruší mě i ve filmu.
Takže dáte spíš na pocit než na techniku?
Jednoznačně. Některé kolegy zajímají hlavně pixely a podobné záležitosti. Já jsem autodidakt a moc tyto věci neřeším. Na všechno si člověk stejně musí přijít sám.
Mám ráda hrubší zrno, nevadí mi neostré fotky ani třeba škrábnutý negativ. Kdysi mi nějaký pán na výstavě ukazoval nějakou mou fotku a že prý není ostrá. Myslel si, že jsem si toho nevšimla. Netušil, že tato „vada“ tam byla naschvál.
Až výstava v Hluboké skončí, co bude dál?
Mám nabídky z Prahy a z Rakouska. Ale zatím nevím, kde bude výstava dřív. Jenom chci, aby se tam vešly všechny fotky, i ty velkoformátové na tapetách.