Fotografka Alžběta Jungrová: Všechno je pouze v našich hlavách

Kdo chce vidět její velkoformátové fotografie (ve formě třírozměrných objektů, koláží nebo světelných instalací) rozvěšené v netradičním prostředí, musí projít nejprve legendami opředeným Faustovým domem, ve kterém prý ďábel odnesl dírou ve stropě doktora Fausta do pekla. Teprve potom může vstoupit do hájemství Jungrové.

„Vystavovala jsem už v podobně netradičním prostoru v klášteře v Rajhradě. Klasické galerie mi totiž přijdou limitované tím, kam co můžete věšet a co se tam může věšet. Tady nejsem ničím omezená a můžu si v podstatě dělat, co chci. A navíc v tomto prostoru působí zvláštní genius loci, v depresivním prostředí se zelenými kachlíčky, úzkými chodbami a blikajícími zářivkami. Nakonec člověk vstoupí do sálu, který má prostorovou velkorysost. Měří osm metrů na výšku, je prosvětlený a celá výstava má vizuální gradaci,“ uvedla.

Tématem její výstavy je fenomén ženy, a to ve všech vizuálních rolích, společenských úlohách i estetických formách. V jednom ze sálů vévodí výstavnímu prostoru černobílý akt v nadživotní velikosti. Stojí na špičkách a je otočen zády. Z horních oken dopadá na dílo proud světla, takže symbolicky zahaluje nahotu dámy imaginárním závojem.

Autorka využila světelných podmínek tak, že měnící se denní světlo dává zavěšeným snímkům v prostoru pokaždé jiný časoprostorový kontext. Až bude na jižní straně jednoho ze sálů rudé červánkové nebe, velkoformátový portrét dívky s velkýma očima zčervená ruměncem.

„Jednotlivá díla budeme postupně doplňovat. Návštěvník, který přijde zítra, uvidí trochu jiné fotografie než ten, kdo přijde v říjnu. Plánujeme i další doprovodné akce, třeba workshopy, videoprojekce a na vernisáži jsme pokřtili také mou novou knihu,“ dodala autorka.

Fakt, že Jungrová svá díla nepojmenovává, dává každému prostor k tomu, aby je ve své hlavě zpracoval sám za sebe a našel si vlastní estetické i emocionální vysvětlení. Některá vystavená díla navíc vstupují do překvapivého kontextu s původním vybavením prádelny. Mezi dvěma obrazy, ze kterých se dívají dvě zasmušilé dámy, se skví elektrický rozvod, z něhož se po stěně plazí tlustý zelený drát.

Na jiném místě leží dva obrazy u podlahy, jsou krásně zarámované a mají výrazné barvy. Vedle nich trčí kus rezavého potrubí s ventilačním kolem zacákaným bílou barvou. Když poodstoupíme, vznikne dojem, že ty věci tvoří estetický celek.

„Začala jsem hodně pracovat s různými materiály. Zjistila jsem, že emoci fotografie mohu ještě umocnit různými podklady. Když třeba vytisknu obraz na látku, splyne s okolním prostředím. Proto jsem se rozhodla jít touto výtvarnou cestou,“ vysvětlila umělkyně.

Tento fakt je patrný především u prosvětlených artefaktů zavěšených nad zemí. Rozostřený portrét dívky, za kterou se zjevuje její alter ego, je chvíli rudý, pak jedovatě zelený a nakonec končí v modrofialovém oparu. Je to stejná dívka, ale přesto vnímáme, že je pokaždé jiná.

Výstava se jmenuje Já věřím. V co vlastně věří fotografka Alžběta Jungrová? „Věřím, že všechno je v našich hlavách. Jediné reálné je to, co skutečně cítíme. Zbytek je pouze subjektivní pohled na věc, který navíc může být u každého člověka zcela jiný,“ uzavírá.