Článek
Jaký životní moment rozhodl, že jste se stal fotografem?
Vždycky mě zajímal fenomén času, jak nekompromisně ubíhá, a já jsem chtěl určité věci a momenty zachovat. Pamatuji si na jeden rozhovor s otcem, když mi bylo asi deset let. Zeptal se mě, co bych chtěl, aby byla moje životní mise. Odpověděl jsem mu, že bych si přál vytvořit něco trvalého, co zůstane i po mé smrti.
Vždycky mě zajímalo umění, chtěl jsem fotografovat, natočit film, napsat knihu, také mám rád architekturu. Zatím vyhrává fotografie.
Proč fotografujete právě sport?
Myslím, že to není jen o sportu, moje příběhy jsou o nás, o lidech, a sport je něco jako klíč. Fotím sport tradiční, ne komerční. Snažím se navštěvovat rozdílné národy, jezdit na nejrůznější místa, abych zachytil věci, které v tichosti mizí. Prostřednictvím sportu můžete velmi přesně popsat, kam jako lidé směřujeme. A mým cílem je vytvořit jakési zrcadlo našeho současného údělu – a možností, jak k tomu dojít, je hodně. Sport je však nejméně kontroverzní, protože většinou nevyvolává negativní emoce.
Je pro vás důležité navázat se svými „objekty“ přátelský vztah, abyste je mohl fotografovat?
Samozřejmě, je to klíčové kritérium. Některé cykly vytvářím roky, zkoumám jednotlivá témata a několikrát se na místa vracím, abych se k těm lidem dostal blíž, protože abych mohl skutečně proniknout do nějakého tématu, potřebuji poznat jejich domov a život. Pak teprve můžu zjistit, kdy je ten správný moment zmáčknout spoušť.
Například v rámci fotografování mongolských jogínů jsem zjistil spoustu detailů, kdo je nejmladší nebo naopak nejstarší, kdo ztratil rodiče, žije s prarodiči nebo jen s bratry… Když si dáte tu námahu, objevíte za každým obrázkem spoustu zajímavých osudů.
Cestujete po celém světě, byla tato mongolská zkušenost nejsilnější?
Pokaždé je to velmi silné, ale tato zkušenost byla nejdelší, vracel jsem se tam osm let a hledal ten správný přístup. Vezměte si, že od doby, co fotografie existuje, už všechno bylo vyfoceno – máme mistry portrétů nebo fotografie běžného života jako Salgado, Koudelka, Avedon. Já jsem se ale nikdy nesnažil soutěžit s ostatními fotografy, hledal jsem vlastní cestu. Chci být upřímný ve svém poselství, a abych mohl mít správné východisko pro určité téma, musím jet na hodně míst.
Co je pro vás u dobré fotografie zásadní?
Emoce a čas. Problém dnešních fotografů je, že pořád někam spěchají, že nemají čas. Navíc je dnes složité poznat, co je opravdu důležité, proto musíme být k sobě otevření a upřímní. Stejně jako vy svou novinářskou prací, i my fotografové musíme věřit, že jsme tady, abychom změnili svět, a že to není jen o tom, kolikrát budou naše fotografie publikovány.
Viděl jsem ve svém životě tisíce fotek, ale když zavřu oči, dokážu opravdu popsat jen velmi málo z nich. Mám rád, když ke mně snímek dokáže nějak promluvit, třeba i změnit můj názor nebo přístup. Dobrý snímek zkrátka dokáže navázat pozornost s divákem a inspirovat ho, to je také smysl fotografování.
Kam se chystáte, na čem nyní pracujete?
Na spoustě témat zároveň, stále cítím, že pro mě fotografie ještě schovává tajemství, že na mě čekají překvapení, která chci poznat. Až to jednou bude pryč, až dokončím svůj finální příběh, budu vědět, že končím. Do té doby se těším na každý nový den.
