Fotografie Herberta Tobiase v Rudolfinu jsou subjektivním deníkem

Ukázalo se na ní, že v malířství a sochařství toho evropští umělci moc invenčního nenabízejí, nicméně obrovským překvapením se stala fotografická sekce výstavy, mimo jiné i díky německému fotografovi Herbertu Tobiasovi (1924– 1982).

 S jeho prací se nyní můžeme seznámit na výstavě v pražském Rudolfinu.

Tobias se narodil v německé Dessavě, právě když tam vznikla nová budova slavného Bauhausu. Jako devatenáctiletý narukoval na východní frontu a z této doby pochází jeho nejstarší fotografický cyklus, zastoupený i na pražské výstavě.

Je to jiná válka. Z fotografií člověk cítí pach propocených kavalců kasáren, vidí torza zničených ruských vesnic, hledí do tváří lidí poznamenaných utrpením. Není tu nic patetického, nic co známe z válečných dokumentárních filmů. Válka přináší všem jen osamocení, ničení a smrt.

V poválečném Německu zkoušel Tobias herectví. Byl homosexuál, což se v tehdy pruderní společnosti považovalo za prohřešek. Jeho partner Richard (Dick), civilní zaměstnanec posádky americké armády v Heidelbergu, musel kvůli jejich vztahu prchnout do Francie a Tobias za ním odjel.

S fotoaparátem Rolleiflex tehdy objevoval Paříž a snímky z tohoto období patří v zachycení atmosféry velkoměsta k tomu nejlepšímu z výstavy.

Proti rozbombardovanému Německu byla Paříž malým zázrakem a Tobias to svými fotografiemi zachycoval na každém kroku. Poprvé se vážně zabýval tímto oborem.

Pracoval příležitostně i jako retušér pro módního fotografa Willyho Maywalda, který si cenil jeho nadání a otevřel mu cestu do světa módy, mimo jiné k časopisu Vogue. Tobias o své inspiraci říkal: „Dělal jsem všechno, co jsem považoval za krásné a důležité.“ Z Francie byl Tobias vyhoštěn po policejním zátahu na homosexuály.

Začal pak fotografovat pro časopisy, kde sice okamžitě uspěl, nicméně tento typ fotografování ho nebavil a po čase ho opustil. Tvrdil, že majetek pro něj moc neznamená a chudý by se cítil jen tehdy, kdyby nedokázal pocítit radost ze života.

Pražská výstava je věnována jeho nekomerční tvorbě, které Tobias věnoval obrovskou energii. Svět vnímal jako umění. V jeho estetickém cítění není nic konvenčního, ničím se nepodřizuje stylů a vlivům.

Kurátor výstavy Ulrich Domröse výstižně napsal, že důvěřoval obrazům v své hlavě víc, než těm, které se nacházejí v realitě a proto své fotografie raději pracně inscenoval, než aby je hledal v každodenním životě.

Na lidi, kteří ho neznali, působil trochu jako podivín. Byl melancholický a osamělý, v životě i umění. Každou fotografii chápal jako příběh a každá byla spjata s jeho osudem. Nehledal v umění jinou identitu, chtěl zachytit to, co viděl a prožíval. Tvorba byla deníkem jeho života.

Byl perfekcionista. Jeho snímky představují pomíjivé chvíle, mají i sexuální náboj v zachycení umění svádět i vyvolávat touhu. Zatímco ženy byly obvykle profesionální manekýny, muži patřili k okruhu jeho přátel a známých. Portréty tvoří asi polovinu celé Tobiasovy tvorby. A živost výrazů jeho modelů je až fascinující.

Na konci života fotil pro gay časopisy. Žil na okraji společnosti, vrátil se ale ke starým negativům, znovu je zvětšoval. Až jeho výstava v Berlínské národní galerii v roce 1981 se stala překvapením, senzačním objevením jeho pohledu na svět a přinesla mu zasloužený úspěch.

Opojení trvalo jen krátce. Herbert Tobias zemřel na AIDS 17. srpna 1982 ve věku 57 let. Celou svou fotografickou pozůstalost odkázal Berlinische Galerie (Berlin’s Museum for Modern Art, Photography and Architecture), která výběr toho nejlepšího zapůjčila do Prahy.