Článek
Z projektu se stalo bienále, jež ve dvouletých cyklech představuje tvorbu dvou autorů. Letošní s podtitulem Cesty k jedinečnosti okamžiku, které trvá do 12. května, staví vedle sebe díla Jiřího Egerta (1942–2018) a Reného Hraly.
Tvorba prvního tvůrce je zastoupena černobílou fotografií. K nejsilnějším patří ty z okupace ze srpna 1968. Zobrazují především nápisy na zdech plné odporu, plakáty na podstavcích historických soch či dokonce tancích.
Vzpomínku na temné chvíle akcentuje i reportáž z pohřbu Milana Kadlece, jedné z obě tí vpádu vojsk Varšavské smlouvy.
Syrovou normalizační realitu ukázal na fotografiích z pražských ulic. Nejlépe ji symbolizuje snímek Znormalizovaný Jan Žižka z roku 1984. Majestátná socha stojící na žižkovském kopci je zobrazena skrze hvězdu umístěnou na střeše. Kromě těchto neveselých obrázků je součástí výstavy i zdokumentované beatové dění v šedesátých letech prostřednictvím momentek, na kterých jsou třeba Miky Volek, Pavel Bobek, Josef Laufer či Waldemar Matuška.
Díly z cyklu Zasněná krajina jako by chtěl Jiří Egert pomyslně opustit svět drsné lidské společnosti a rozhodl se hledat krásu v přírodě bez lidského faktoru.
René Hrala vystavuje svou fantaskní abstraktní tvorbu, černobílou i barevnou. Ví, že černobílá fotografie v sobě mnohdy skrývá mnohem více barevnosti než ta barevná, a proto ke všem pracím přistupuje z jednoho úhlu pohledu. Touží zachytit neuchopitelné, prožívat skutečnost celým vědomím a přenést ji na fotografický papír.
I když oba autoři ukazují poněkud odlišně laděná díla, přesto je spojuje jedna důležitá věc. Cit pro neopakovatelnost dané situace, kterou jsou schopni vytrhnout z daného kontextu a zasadit do toho svého.