Fotograf Tibor Huszár: Opravdu velcí lidé jsou normální

Od roku 1983. Přitom jsem federalista. Když jsem ve středu přijel vlakem na pražské hlavní nádraží, měl jsem zvláštní pocit. Byl velmi příjemný, ale musel jsem se zastavit a ten okamžik návalu štěstí vychutnat.

Tak docela pravda to není, ale měl jsem možnost se s ní před dvěma lety vidět. Byla na oficiální návštěvě Slovenska a prezidentská kancelář se dotázala, jestli mám něco, co bych jí mohl ukázat nebo věnovat. Řekl jsem, že právě vyšla má fotografická kniha Cigáni, a to jak slovensky, tak anglicky. Pan prezident Gašparovič si přál, abych ji královně předal osobně. Setkal jsem se s ní ve Spišské kapitule. Dal jsem jí knihu a ona mi řekla, že mi napíše, jak se jí líbila.

Ano. Za tři čtyři dny jsem dostal z Buckinghamského paláce písemné poděkování. Napadlo mě, že by nebylo od věci dostat ho do té knihy. Navíc mě při setkání s královnou vyfotografoval kolega Andrej Bán, takže jsem chtěl přidat i fotku. Po dlouhém jednání s tiskárnou se nakonec tisklo druhé vydání knihy Cigáni. To všechno kvůli dopisu a fotce. Nikomu nejde do hlavy, jak je možné, že v knize je snímek, na kterém tu knížku předávám anglické královně.

Opravdu velcí lidé jsou naprosto normální. Chovají se přátelsky, mají smysl pro humor. Ti zakomplexovaní se stavěli do nějaké pózy. Víte, při portrétování se fotograf dostává do intimní sféry člověka. Kdysi jsem vydal knihu Portréty. Byl jsem mladší, rozšafnější a pořád jsem vymýšlel nové situace. Tehdy jsem si vyzkoušel, na co všechno jsou slavní lidé schopni přistoupit.

Spisovatele Bohumila Hrabala a Vladimíra Párala jsem přesvědčil, abychom se šli vykoupat do bazénu v Budmericích. Byli jsme zrovna ve vodě, když jsem zahlédl tehdejšího předsedu Československého svazu spisovatelů Jana Kozáka, jak jde kolem v obleku. Vytáhl jsem Hrabala i Párala z vody a přesvědčil Kozáka, aby se s nimi nechal vyfotit. Oni dva byli v plavkách, Kozák si na té fotografii upravuje kravatu.

Velice rád, byla s nimi skvělá spolupráce. S Hrabalem, Páralem, Ladislavem Fuksem a jedním čínským bohemistou jsme jednou seděli v hotelu Děvín. Snídali jsme a já se pána z Číny zeptal, odkud je. Nejdřív řekl, že z Číny, pak že od Šanghaje a nakonec dodal, že z města Wuxi. Já mu odpověděl, že jsem tam byl, a on z toho byl naprosto nadšený. Fuks mi pak řekl: „Tiborku, já byl na tebe tak hrdý.“ To se stalo za socialismu.

V roce 1983. Byl to takový výlet, v rámci kterého jsem obešel celý tehdejší Sovětský svaz, Japonsko a skončil jsem v Číně. Při tom jsem samozřejmě fotil.

Ano. Bylo mi osmnáct let, když mě přijali jako fotoreportéra. Bylo to v době normalizace, kdy komunisti po prověrkách vyhodili z médií spoustu lidí. Mě vzali do vydavatelství Živena v Bratislavě s tím, že jsem nadějný, mladý a měl bych dostat šanci. Od okamžiku, kdy jsem se rozhodl pro kariéru fotografa, byli mými idoly dokumentaristé. V devětašedesátém roce jsem pak byl na mezinárodní fotografické výstavě Interkamera a zastavil jsem se tam u velkého plakátu, na kterém stálo „Kariéra s Asahi Pentax“. Řekl jsem si, že si ten fotoaparát koupím a udělám kariéru. Stál čtrnáct tisíc korun, což byla spousta peněz. Byl jsem z něho tak nadšený, že jsem s ním i spal.

Barevně jsem fotil jenom v novinách, protože jsem musel. Jinak fotím výhradně černobíle. Taková fotografie je podle mě výrazově mnohem silnější. A fotím pořád na film, ne na digital. Fotografie je pro mě totiž úžasné médium a alchymie. Jsem fascinován, co všechno se vejde do toho malého okénka. Pořád mě baví být zavřený ve fotokomoře, tahat fotky z ustalovače a čekat, co na nich bude.

Vyrůstal jsem v obci Reca, kde vedle sebe žili Maďaři, Slováci i Romové, stejně tak katolíci, luteráni a kalvíni. Všichni spolu kamarádili. Když jsem ale jako fotoreportér jezdil po Československu a viděl, jak obrovské rozdíly mezi Romy a ostatními obyvateli jsou, byl jsem zděšený. Když jsem je pak začal fotit a přiblížil se k nim víc, zjistil jsem, že jsou vnitřně nejsvobodnější národ. Jsou to děti slunce, děti přírody. Nenechají se zmanipulovat do nějakého systému, ať už je jakýkoli. Viděl jsem je jako šťastné a svobodné lidi, kteří žijí jen pro tuto chvíli.

Loni jsem měl těžkou operaci, při které jsem lékařům dvakrát zemřel. Vždycky mě dostali zpátky, ale přesto jsem se dostal na druhý břeh a vím, že je to tam krásné. Jsem rád, že jsem pak mohl o tomto zážitku vyprávět dvaceti vykuleným Romům. Uklidnil jsem je, když jsem jim řekl, že jejich mrtví blízcí se tam mají dobře. Romové se totiž strašně bojí smrti.