Fotograf Robert Virt: Snažím se vždy vytvořit barevnou i černobílou variantu, u přírodnin i aktů

Co má mít „v sobě“ skvělá fotka, lze to vůbec popsat, vystihnout její atributy? Co ji odlišuje od průměrné, běžné?

Obecně dobrá fotografie musí diváka zaujmout tak, že během pár vteřin je schopen zjistit, že ho zaujala. Samozřejmě u reportážní fotografie to může být šokujícím obsahem, což je někdy až moc prioritní. Ale existují i skvělé reportážní fotografie naprosto srovnatelné s těmi „uměleckými“. To je třeba vidět u Josefa Koudelky. Tam je „výtvarno“ vyvážené s rozhodujícím okamžikem. Jako třeba u Cartiera Bressona…

Ačkoliv to na první pohled vypadá, že fotograf to má zjednodušené, že jen zachytí něco daného, tak k dosažení skvělého výsledku je cesta mnohdy velmi složitá. Vždy se u fotografie jedná o „hru světla a stínu“ v kombinaci s kompozicí. Téma je už méně podstatné. To je zejména patrné u stylizovaných záběrů. Lze tak pomocí vhodného světla, kompozice, výřezu, i využitím určitého objektivu, proměnit naprosto běžné okolí ve vysoce výtvarně hodnotný snímek. Příkladem je Josef Sudek.

Jakou roli hraje ve fotografii detail, celková kompozice? Jak s tím pracujete, v jaké posloupnosti u prezentace vícero snímků, jak to hledáte, pojímáte…?

V tomto případě se jedná zejména o skladbu určité série fotografií. To je velice podobné jako u filmu. Tam se musejí střídat záběry od celku k detailu a naopak, tvořit určitý rytmus, mění se úhly záběru. Pak je divák správně vtažen do děje.

Ale samozřejmě jsou, zejména pro náročného diváka, filmy, kde jsou tyto principy pojaty více sofistikovaně. Totéž je u fotografie. Nelze tak konstatovat, že kolekce reportážních fotografií, například s detaily vrásčitých tváří, je méně hodnotná než krajiny vyfotografované z dronu. Zde opět přichází ke slovu estetika, zda fotografie jsou jiné než takové, co vyfotí běžný kolemjdoucí na mobil.

Já mám rád fotografie, co nejsou prvoplánově čitelné, divák v nich postupně nachází něco na první pohled skrytého. To miluji obecně v jakémkoliv uměleckém oboru.

Zejména v přírodě hledám detaily, které právě navozují určité představy. Ale zároveň nemám rád dotazy typu. „Tohle vypadá jako strom, ale co to vlastně ve skutečnosti je…?“ Nedovedu si představit, že někdo položí abstraktnímu sochaři takový dotaz… A to je nevýhoda fotografa, že musí v případě abstraktní tvorby snímat na začátku vždy něco reálného.

Entropie (míra neuspořádanosti, nahodilosti), nebo řád? Co je vám bližší?

Ano, i nahodilost, a na první pohled neuspořádanost, musí fotograf pojmout tak, že lahodí oku. To se týká zejména reportáží, kdy právě ty nejlepší neobsahují klasické chyby amatérské fotografie. Žádné „stromy rostoucí z hlavy“, ostré slunce u portrétů tvořící ostrým stínem tzv. černé brýle apod. Dobrý fotograf si počká, třeba při focení labutí na řece, právě na ten rozhodující okamžik. Labutě se nepřekrývají, tvoří zajímavou kompozici v kontextu s okolím.

Kteří slavní fotografové jsou vám blízcí, čeho si na nich ceníte, co vás inspiruje?

Já jsem hrozný kritik a vlastně za to trochu může i můj otec, který mně už od malička vysvětloval principy výtvarného umění, architektury, hudby atd. Bohužel svým neskrývaným postojem ztrácím občas sympatie okolí. Když se mě někdo zeptá, zda se mi to líbí, tak řeknu svůj názor…

Nesmírně obdivuji výtvarnou reportáž, to je z mého pohledu nejvyšší liga v tom, že se ten rozhodující okamžik nedá zopakovat. Tvorba v ateliéru je samozřejmě z pohledu reportážní fotografie složitá, ale já ji miluji. Mít možnost pomocí světla a stínu vytvářet vlastní svět, to je pro mě fascinující.

Proto mě již v dětství zaujal Jerry Uelsmann, „fotomontážník“ jenž spojuje různé konkrétní snímky v jeden nereálný snový obraz. Myslím, že podobně jako surrealistům se mu podařilo předběhnout tvůrce současných sci-fi filmů o padesát let.

Věnujete se také Op-artu. Ten je spojován spíše s výtvarným uměním ve formě malby, grafiky. Fotografii Op-art v aktu se začal věnovat váš tatínek. Čím je Op-art typický ve fotografii?

Op-art je spíše znám jako grafická disciplína díky tvorbě Victora Vasarelyho a jeho světoznámým zebrám z roku 1937. Můj otec jako jeden z mála tyto principy převedl v šedesátých letech do fotografie. Optical-Art vycházející z iluze geometrických obrazců a rastrů. Používal je jako doplněk pro klasické fotografie aktů. Jednalo se jednak o jím vytvořená plátna v podobě pozadí, jako malíř si je dokázal namalovat.

Anebo tvořil s využitím rastrů, jež přikládal na snímky aktů, a tak v temné komoře pomocí těchto „sendvičů“ z negativů vytvářel finální díla. To byl začátek šedesátých let. Později stejným principem skládal i fotografie barevných olejových skvrn spolu s akty. Svým způsobem šlo o optické iluze, ale není to již klasicky pojatý op-art tvořený geometrickými obrazci, spíše by se mohlo jednat o psychedelic art ve formě černobílé fotografie.

Odkdy jste se začal věnovat imaginativní fotografii, je to záležitost jen vaší současné tvorby?

Jelikož jsem měl vždy rád surrealismus, resp. spíše český poetismus, třeba i u Vítězslava Nezvala, tak jsem již na střední škole podobným způsobem fotomontáží dělal ilustrace k jeho básním. Ale musel jsem najít jinou cestu, než co dělal otec. Proto jsem se tehdy začal věnovat i barevnému skládání snímků, a tím jsem se zcela odlišil od svého otce, ale také od Uelsmanna. A vlastně ani nevím, zda si toho Jerry někdy všiml.

Po delší pauze jsem se opět k op-artu vrátil, ale ve zcela jiné technologii. Rozhodl jsem se, že u těchto fotografií nebudu využívat principu skládání v temné komoře, nyní samozřejmě u počítače, ale budu používat klasické projekce svícené na modelku. Věřil jsem, že efekt bude ihned skvělý, ale opak byl pravdou.

Zkombinovat světlo v ateliéru spolu s projekcí a s aranžováním modelky je neskutečná piplačka. Stačí její minimální pohyb a snímek vzhledem ke statické projekci je nepoužitelný. A stejně jako otec používám „proužky“, ale také fotografie různých přírodnin, které jsou upraveny tak, že vytvářejí různé rastry a struktury. A právě přírodniny, původně určené jen jako snímky k promítání, mě zaujaly natolik, že je nyní prezentuji i jako samostatné obrazy.

Vliv otce na syna je vždy silný. Jak to bylo u vás v osobní a umělecké rovině? Co vám tatínek předal, čím vás ovlivnil, co vás naučil, čeho si na něm vážíte?

Samozřejmě jako první mě nejvíce ovlivnil můj otec Zdeněk Virt. Ten mě zahrnoval díky svému malířskému vzdělání již od dětství knihami a neustále jsme se o umění bavili. Také můj dědeček, který byl kartografem, doma maloval i kreslil a venku fotografoval. Tudíž jsem byl neustále obklopen výtvarným uměním.

Původně jsem se chtěl dokonce věnovat grafice, poté architektuře (po druhém dědečkovi), ale nakonec jsem zvolil studia fotografie (SPŠG a FAMU). Otec mi pomáhal v tom, že můj entusiasmus z mého díla mnohdy značně krotil a vždy mě vrátil do reality. Byl skvělý v tom, že právě na první pohled dokázal analyzovat, jak mám danou fotku předělat. To bylo pro mě k nezaplacení. Navíc byl velmi vzdělaný a já po něm zdědil mračna skvělých knížek. Když u něho byl jednou kamarád a zeptal se, kolik jich má, řekl, že asi přes tři tisíce. „Tak to jsi je určitě všechny nečetl.“ A otec odpověděl: „Ano, četl a mnohé i dvakrát…“

Op-art jako umělecký styl kombinuje znalosti optiky a geometrie. Má vyvolat pocit pohybu, optického klamu, efekty… Jak s ním pracujete, čeho využíváte?

To je přesně otázka ve stylu kritika umění. Umělec většinou přemýšlí primárně nad tím, jak určitou iluzi vytvoří, a rozhodně nezačne tím, že začne studovat optiku, geometrii a nedej bože, matematiku…

Samozřejmě většina výtvarníků musí mít znalost perspektivy, tím také na první pohled poznáte díla naivních umělců, těm prostě perspektiva většinou „ujíždí“. Tato defacto triviální znalost „úběžníků“ v základech deskriptivní geometrie vystačí i umělcům, co se zabývají op-artem. Samozřejmě do toho vstupuje i efekt kinetického umění, kdy pohyb tohoto díla anebo pozorovatele dokáže vyvolat právě ony iluze a optické efekty.

Já se snažím být co nejméně konkrétní, a to jak u aktů, tak i u fotek „přírodnin“. Chci, aby divák byl sám a bez pomoci nucen hledat vlastní fantazie. Úplně mi běhá mráz po zádech z komentářů průvodců: „A vlevo vidíte skálu ve tvaru kopulující jeptišky…“

Co je stěžejní ve fotografii aktu, díky čemu fotka něco vyzařuje?

Pokud je modelce vidět i do tváře, tak se snažím, aby měla nějaký tajemný výraz. To není snadné zachytit, protože profesionální modelky mají nacvičenou „sestavičku“ póz a pohledů, většinou všechny téměř stejnou. Ani nevím, kde se to vlastně učí. A to já je musím odnaučit.

To není vůbec jednoduché, ony jsou zvyklé, že takhle „tajtrdlíkují“ a fotograf cvaká a cvaká. A u mě je to přesně opačně, já dělám jeden snímek zhruba za pět minut a tudíž, když už svoje skotačení dostatečně omelou a začnou se nudit, myslet na to, kdy už to nudné focení skončí, poté já začnu tvořit. A právě musím využít jejich smutné a znuděné pohledy. To pak dává, tedy z mého pohledu, tu správnou atmosféru.

Co se týká těla, snažím se, aby bylo poznat, že jde o akt, ale nahota bývá dostatečně skrytá a v ideálním případě jen zastíněná. Tak „zdravého“ diváka nutím k tomu, aby v oněch stínových partiích hledal to, co si tam představuje, a vyvolávám u něj fantazie.

Kromě aktu se věnujete i makrofotografii přírodnin. Preferujete černobílé, či barevné pojetí?

Mnoho mých fotografií působí dojmem makrofotografie, ale vždy tomu tak není. Jsou to většinou detaily přírody, ale někdy i poměrně velké, třeba detail skály desetkrát pět metrů. Díky dalším úpravám v postprodukci z tohoto snímku „vytáhnu“ právě iluzi makrofotografie nebo třeba i představu fotografie nějaké planety.

Snažím se vždy vytvořit barevnou i černobílou variantu, u přírodnin i aktů. Mám docela rád i fotky, které mají barevnost maximálně potlačenou a vypadají na první pohled jako černobílé. Ty jsou pak prozrazeny jen nějakým barevným akcentem.

Fotografie prezentujete na webu, Instagramu, ale v reálu se jedná vlastně o obrazy. Proč nejsou v klasické papírové podobě?

Ve fyzické podobě jsou to tisky na plátna evokující malby. Jsou to obrazy s tzv. blind rámem, na který je plátno napnuté. Ale místo vrstev barev je zde fotografie, přirozeně v rohu s originální signaturou. Snažím se, aby se obrazy mohly stát součástí interiéru bez dalších úprav. Stává se, že právě rámeček či pasparta sice korespondují s fotografií nebo se stylem bydlení, ale tyto tři prvky pak netvoří symbiózu. Proto se snažím jednu fázi vynechat, finálně obrazy nerámovat.

Jak osobně vnímáte výtvarné umění, co má přinášet, v čem je jeho hodnota pro život…?

Myslím, že už od jeskynních maleb se výtvarné umění snažilo rozvíjet lidskou fantazii, což se také podařilo. Pro mě je naprosto fascinující, že právě historie dokazuje to, že mnozí umělci neměli srovnání s jinými, školení dostali jen od nějakého mistra, a přitom dokázali vytvořit světová díla. Ta jsou skvělá přesně tím, že na nich nalezneme stále platné zákony estetiky.

Samozřejmě Leonardo díky „zlatému řezu“ dokázal tyto principy definovat, ale každý člověk, byť bez této znalosti, dokáže ukázat na to, co je krásné. A je to díky tomu, že se s touto zákonitostí v přírodě setkáváme tisíce let, a proto to našemu oku lahodí.

Já jsem hrozně smutný z toho, že lidstvo v současnosti ničí historii řemesel, kdy od architektury až po misku na stole bylo vše dokonale zpracované, a hlavně mělo výtvarnou hodnotu. Přijde mi, že nástup strojové výroby se projevil nejen v estetice, ale že se tento trend zaryl i lidem do mozků a totálně pošlapal naše estetické cítění.

Lidé už nedokážou sami rozhodnout, co se jim doopravdy líbí, musí mít vždy nějakou berličku v podobě loga anebo nějakých popisků a samozřejmě i ceny. Čím vyšší, tím to asi bude lepší… Ale věřím, že se postupně probudíme a stejně, jako je dnes pasé podnikatelské baroko, tak se lidé přejedí konzumu a začnou si opět vážit ruční práce. První vlaštovky jsou v tom, že si každý vaří, nastává boom domácích prací a lidových řemesel. V tom vidím budoucnost, nikoliv v šedé kaši globalizace.