Článek
Vybavíte si moment, kdy jste poprvé natrefil na fenomén největšího Čecha?
Na střední škole jsem slyšel nejspíš první zvukový záznam, který Cimrmani vydali. A také si pamatuju, jak nás třídní paní učitelka vzala na představení Vyšetřování ztráty třídní knihy poté, co jeden náš spolužák třídní knihu ukradl. Nikdy se ale nenašla.
To měla docela smysl pro humor. Co se stalo s tím spolužákem?
Bohužel před dvěma lety zemřel. Všichni jsme se domnívali, že to byl on, všechny indicie vedly k němu, ale stoprocentní jistotu nemáme. Nepřiznal se. Tajemství si vzal s sebou na druhý břeh.
Jak jste se k práci divadelního fotografa vůbec dostal?
Přes Marka Šimona, který dělal kulisáka. Známe se léta letoucí. Přivedl mě do divadla, já jsem se zeptal, jestli bych si mohl udělat nějaké fotky, ty se líbily, a tak jsem začal fotit víc. Asi za rok mi kluci nabídli i práci kulisáka.
Kulisáka, který znal všechny detaily a věděl, odkud je ten pravý moment pro focení.
To byla a je obrovská výhoda. Nejradši jsem byl u zkoušek, ve chvílích, kdy se tvořilo něco nového. Viděl jsem, jak představení pomalu roste. Pokaždé to byl velký zážitek.
Nasmál jste se u toho hodně?
U zkoušek se moc nenasmějete. Tam se všechno ladí a rodí, až finální verze vám ukáže, jak je to všechno krásně a vtipně postavené.
Principál divadla Zdeněk Svěrák mi na vernisáži svěřil, že si na vás za ta léta úplně zvykli, že jste splynul. To neumí každý.
To je asi má největší devíza. Ze začátku jsem byl ostýchavý a měl velký respekt k ostatním. Nikde se zbytečně neobjevuju, jsem tak trochu v pozadí. Vím, jak se mám v divadle chovat a jak přistupovat k hercům, abych je neobtěžoval.
Vystavujete tři tematické celky: improvizované portréty, dokumentární snímky z představení a pohledy do zákulisí. Podle jakého klíče jste černobílé fotografie vybíral?
Výběr vychází z mé knihy. Bylo to ale složité a dlouhé rozhodování. Nechci říkat, že to je to nejlepší z nejlepšího, ale na výstavě jsou snímky především z knihy Cimrmani.
Kniha váží úctyhodných dva a půl kilogramu. Co v ní fanoušek Járy Cimrmana najde?
Jsou v ní zastoupeny všechny hry, od Aktu až po České nebe. Šlo mi o to, aby fotografie mezi sebou korespondovaly, aby kniha měla dramaturgii a spád. Ve světě asi neexistuje divadelní soubor, který by měl pětapadesát let ve svém repertoáru všechny hry od začátku do současnosti. Také o tom je má kniha.
Mimořádně fotogenický byl Jaroslav Weigel. Snad proto, že to byl výtvarník, výtvarně i vypadal, zhodnotil Zdeněk Svěrák. Koho jste z ansámblu fotil nebo fotíte obzvlášť rád?
Mám dva favority. Jeden byl Jarda Weigel a druhý je Miloň Čepelka. Miloně mám moc rád. S těmi svými grimasami a tancem nejen v Aktu je naprosto neodolatelný.
Byl naopak někdo komplikovanější?
Nikdo. Opravdu. Za ta léta byli ke mně všichni vstřícní.
Na výstavě jeden snímek vybočuje. Je jím barevný portrét Ladislava Smoljaka z roku 2002. Pojil vás osobnější vztah?
Fotil jsem pro něj i hry, které napsal pro své Studio Láďa. Ta jediná barevná fotka má pro mě zvláštní atmosféru. Je z nějaké hospody, v níž jsme zahajovali sezonu. On se krásně fotil. Pravidelně před Štědrým dnem pořádal večírek, kde jsme se sešli i my kulisáci. Bylo to příjemné.
Podle Zdeňka Svěráka jsou vaše fotky fascinující i z toho důvodu, že dokumentují partu lidí různých povah a profesí, kteří spolu tak dlouho dokázali dělat humor. To je docela trefná poznámka.
V každém společenství různorodých lidí se to různě vyvíjí. I když spolu v určitých věcech nesouhlasí, tak pokud jsou spolu takhle dlouho, jsou vůči sobě daleko tolerantnější. Dokážou druhému naslouchat a i ty třenice, které v lidském životě vzniknou vždycky, se řeší snáz.
Není ale pro vás po těch pětadvaceti letech nálepka dvorního fotografa tohoto legendárního souboru svazující?
Tak to vůbec neberu. Pro mě je to zábava a příležitost dělat to, co chci.