Článek
Výstava Severočeské galerie výtvarného umění nese název Pavel Mára: Site specific a vznikala tři roky. Bude přístupná od 10. června do 16. srpna.
Vyhledáváte programově netradiční výstavní prostory?
Zajímají mě místa, v nichž je latentně přítomný spirituální aspekt. Vystavoval jsem v synagogách, nyní i barokním kostele, ale také v opuštěných průmyslových objektech, u nichž je výhodou, že vám nikdo nemluví do věcí, které chcete vystavit. To u sakrálních prostorů není běžné. K nim musíte mít vždy určitý respekt.
Čím vás zaujal litoměřický kostel?
Ten nádherný prostor mne poprvé zaujal při prohlížení katalogu výtvarných sympozií Baroko a dnešek, které se v něm konaly v raných devadesátých letech. Tehdy mě napadlo, že bych v tom kostele chtěl někdy vystavovat.
Jaké fotografie jste pro výstavu zvolil?
Budou tam díla z devadesátých let minulého století, ale také zcela nová, vytvořená přímo pro tu expozici. Celkově jde o devět samostatných fotografií a devět triptychů. V hlavní lodi jsou instalovány snímky z cyklu Tváře.
Byly už kdysi vystaveny v libeňské synagoze ve formě negativu. Pro aktuální prezentaci jsem je převrátil do pozitivu a barevně desaturoval. Aby je bylo možné pozorovat z obou stran, musely se tisknout na průhledný materiál, konkrétně na plexisklo. Důležité bylo i to, že měnící se světlo vytváří pro návštěvníky pokaždé jiný dojem, spojený i s odrazy interiéru na lesklé straně fotografií.
Bylo to z hlediska použité technologie problematické?
Šlo o velký problém. V České republice totiž existuje pouze jediná firma, která je schopná takovou věc realizovat. Fotografie mají rozměry dvě stě krát sto padesát centimetrů při síle plexiskla pět milimetrů. Speciální stroje sice umějí pracovat i s většími formáty, nicméně limitem byla váha.
Plexisklo je velmi křehké a bylo nutné vyřešit jeho bezpečné zavěšení v prostoru. Proto byly na třicetikilové desky upevněny kovové lišty s otvory pro uchycení ocelových lan.
Měl jste už předem vymyšlené, kam které dílo umístíte?
První věc, kterou jsem udělal, bylo prostudování plánů kostela a pořízení fotodokumentace. Potom jsem začal pracovat na nových věcech a s jejich výběrem postupně vznikala i vizualizace projektu na počítači. V polovině minulého roku však bylo nutné koncepci změnit. Problém byl s fotografiemi aktů, které jsme nakonec zaměnili za portréty.
A tak začala práce na nových vizualizacích. Téměř ve všech případech jsou díla umístěna podle detailního plánu. Nakonec je na výstavě pouze jediný akt, velmi osobní Torzo s jizvou.
Proč jste si jako spoluautorku projektu vybral Radanu Ulverovou?
Radana se mnou spolupracovala už na mé retrospektivní monografii, vydané v roce 2015. Vždycky byl pro mě důležitý její nadhled, nápady i kritika. I když jsme se často přeli, nakonec pokaždé došlo k shodě. Já byl do projektu až příliš ponořený a často jsem neviděl věci v kontextu. Hlavně mě ale donutila udělat nové věci.
Výstavu doplňuje i hudební složka. To byl váš nápad?
Ne, to byl nápad Radany. Vybrala polyfonní skladbu Proverb od amerického minimalisty Stevea Reicha. Její charakter mi přišel pro náš projekt ideální. Záměrem konceptu bylo propojení barokní architektury s fotografií a hudbou v celek.
Katalog dělal grafik Karel Haloun. Oslovil jste ho vy sám?
Karel je od sedmdesátých let můj kamarád. Už pro mě v minulosti katalogy výstav i plakáty dělal, takže byl pro spolupráci logickou volbou. Obvykle pracuje v tandemu s Janem Zichem a já jen doufám, že katalog stihneme, koronaviru navzdory, do vernisáže 9. června dokončit.
Využijete díla ze Site specific i v dalších výstavních projektech?
Především bych chtěl instalovat v nějakém zajímavém industriálním prostoru zcela novou sérii aktů, která nebyla uplatněna. Ale určitě to nebude hned. Litoměřická výstava byla finančně mimořádně náročná a vyčerpávající.
Může se vám hodit na Zboží.cz: