Článek
Následně zdokumentoval revoluční kvas v tehdejším Československu, Polsku, Rumunsku. Fotil také válečné konflikty v Čečensku, Chorvatsku, Rwandě, Gruzii a dalších zemích. Jeho černobílé fotografie dýchají, díky zrnitosti a mírné rozostřenosti na některých místech, zvláštní archaičností. Jako by byly potaženy jemnou mlžnou krustou. Například snímek z budapešťské demonstrace za svobodu z března 1989 ukazuje nespokojené občany jásající na gigantickém komunistickém pomníku. Celá kompozice evokuje barokní obrazy, na kterých antičtí hrdinové bojují s mýtickým zlem.
Podobně vyznívá i fotografie lidí čekajících v Polsku na příjezd amerického prezidenta Bushe v létě 1989. V mase lidských těl vlaje bílá vlajka s nápisem Solidarnošč a celá kompozice vzdáleně připomíná proslulý obraz Svoboda vede lid na barikády od Delacroixe.
Barevné snímky jsou mnohem expresivnější. Momentka z bratislavského Silvestra v prosinci 1992 těsně po rozpadu Československa zachycuje okamžik, kdy Slováci pálí červenomodrobílou vlajku s klínem. To, co okamžitě upoutá pozornost, jsou oranžové plameny stravující symbol konce jedné historické etapy.
Mráz po zádech běhá při pohledu na barevné fotky dětských vojáků z konfliktních oblastí. Malí chlapci v Bosně si hrají na válku a míří maketou samopalu do týlu jednoho z nich. Gruzínský klučina v červené sportovní soupravě s kapucí na hlavě se otáčí a kouká do objektivu (tedy na nás). Přes malou postavu mu na zádech úhlopříčně visí obrovský AK-47, útočná puška, která má na svědomí nejvíc životů na světě.
Ačkoliv stál Krzysztof Miller, jak už bylo výše uvedeno, stranou, aby viděl víc, dokázal udělat emotivní snímky. Přes určitý odstup uměl vždy takzvaně vyhmátnout těžiště určité akce.