Článek
V mládí jste maloval. Co rozhodlo o tom, že se z vás nestal malíř, ale fotograf?
Měl jsem více výtvarných zájmů, kromě malování i vyřezávání a modelování. Bavilo mě vyrábět loutky koledníků, byl jsem inspirován Jiřím Trnkou. Fotografování nakonec asi vyhrálo proto, že mám technické nadání, a to se dá v tomto oboru více využít.
Zajímalo vás i filmování?
Ano, dokonce se mi podařilo na půjčenou kameru natočit film, a tak mě napadlo, že bych třeba mohl být kameramanem.
Můj otec, který byl významný ochotník, znal herce Karla Högera. Později jsem mu zavolal do Prahy, jestli by mi nepomohl s přijetím na obor kamera.
Zeptal se mě, zda mám materiál natočen na kameře ve formátu šestnáct. Když jsem mu řekl, že je to na formátu osm, tak mě odmítl.
Mraky nad masivem hor připomínají zpěněné mořské vlny.
K fotografování jste se dostal oklikou?
Dá se to tak říci. Po vystudování Vysoké školy železniční jsem pracoval jako stavební inženýr na dráze. Fotografie byla jen mým koníčkem, ovšem o to víc mě přitahovala.
Coby autodidaktovi mi nejvíc dalo studium odborných časopisů a knih. Zlomem byla spolupráce s vydavatelstvím pohlednic ČTK Pressfoto. Tamní šéfredaktor velmi dbal na kompoziční i technickou stránku věci, a tím mě tak vyškolil, že jsem časem zvládl přechod na profesionální dráhu, která trvá od roku 1980 dodnes.
Scenérie, která vypadá jako obraz od abstraktního malíře.
Dostaly se k vám i další zakázky?
Po maturitě jsem pracoval v Autozávodech ve Vrchlabí jako kreslič, ovšem daleko víc mě zajímalo focení prototypů nových aut. Možná bych u toho i zůstal, ale čím víc jsem chodil po Krkonoších, tím více mě začaly hory oslovovat. Jednou došlo ke zvláštnímu úkazu. Nad Liščí horou začalo z nebes prozařovat slunce. Zastihl jsem Krkonoše při inverzním počasí a najednou se ocitl v novém, nádherném a netušeném světě. To definitivně ovlivnilo můj vztah ke Krkonoším a horám jako takovým.
Lidské tělo vás nezaujalo?
Myslíte akty? Jednou jsem svému příteli, který se touto disciplínou zabýval, vezl autem do ateliéru modelky. On mi pak dovolil udělat pár fotografií nahého těla. Popravdě řečeno, nezaujalo mě to, příroda je zajímavější.
Jaké světlo je v přírodě pro fotografování nejlepší?
Za nejlepší považuji ranní světlo, krátce po východu slunce. Je totiž chladněji a vzduch je průzračnější. Rád fotím v protisvětle, což pro analogový aparát představuje trochu problém. Musel jsem si v popředí pomáhat bleskem. Dobré světlo dělá snímek plastičtější a také emotivnější.
Slunce a chuchvalce mlhy dotvářejí celkovou kompozici snímku.
Navštívil jste i pohoří Himálaj. Jakým způsobem se fotí velehory?
Vzala mě tam v roce 1986 parta horolezců, kterou vedl můj kamarád Mirek Šmíd. Přivedli mě do základního tábora, odkud chtěli zdolat horu Ama Dablan prvovýstupem západní stěnou. Naprosto mě uchvátilo, že když vyšlo slunce, všechno kolem nádherně rozkvetlo. Nakonec se mi podařilo dobře nafotit i Mount Everest, protože bylo zrovna dobré počasí. Za snímky z Himálaje jsem pak dostal dokonce i nějaká ocenění.
Proč je vaše aktuální výstava složená jen z černobílých fotografií?
Dospěli jsme k tomu společně s kurátorem výstavy a fotografem Bohdanem Holomíčkem. Před dvěma roky mi totiž vyšla kniha Krkonoše Jiřího Havla a první kapitolu tvoří černobílé snímky. Napadlo mě, že černobílá fotografie má stále něco do sebe, má abstraktnější rozměr a podněcuje daleko více lidskou fantazii.
Vaši kariéru ovlivnily Krkonoše. Čím jsou tak výjimečné?
Hlavně tím, že představují mé domácí prostředí. Znám je dokonale, jsou pro mě snadno dosažitelné. Čím víc v nich chodíte, tím víc je poznáváte, což vám dává větší šance udělat unikátní fotografie.