Článek
Kdy jste se rozhodl, že budete fotografovat?
Před patnácti lety jsem dostal od mámy k Vánocům první kompaktní fotoaparát. Základy mi dal strýc, který mě naučil i to, jak klasicky vyvolávat filmy a dělat z nich fotky. Fotografování mě pak přitahovalo čím dál víc, a tak jsem se ve druháku vykašlal na průmyslovku a šel na fotografické učiliště do Hradce Králové. Jsem tedy vyučený fotograf.
Fotíte někdy i na klasický film?
Rád bych, ale než se člověk dostane k výslednému produktu, je to dlouhý proces. Navíc v současné době čekáme s přítelkyní druhý přírůstek do rodiny a já se změnil z “bohémského” fotografa v otce. Až budou děti větší, bude zábava ukázat jim, jak se dělala klasická fotografie.
Jaké bylo vaše bohémské období?
Když jsem z rodného Jičína přišel za prací do Prahy, neměl jsem po večerech moc co dělat. Znal jsem se ale s kapelou Kurtizány z 25. avenue, se kterou jsem se dohodl a vyrazil jsem s ní jako fotograf na koncertní turné.
Z koncertů jsem se vracel někdy i pozdě nad ránem. V rockovém prostředí jsou chvíle po vystoupení dost náročné. Existuje i pár fotek z mejdanů, které jsem raději nikdy nepublikoval. Občas jsem fotografoval i skupinu Hentai Corporation, a to bylo ještě divočejší.
Obě ty kapely jsou nicméně velmi fotogenické...
To je pravda. Kytarista Tomáš Vartecký z Kurtizán z 25. avenue má dredy, což je vizuálně vděčné. Zpěvák Dan Kurc je také pro focení atraktivní. A v Hentai Corporation je zajímavá celá kapela, je originální a nespoutaná. Nikdy nevíte, co kluci udělají, což je pro fotografa vždycky výzva.
Proč jste se vlastně rozhodl fotit muziku?
Táta dělá ředitele kulturních zařízení v Jičíně, do kterého jezdily hrát i kapely. Tam jsem zkoušel fotografovat divadelníky a potom i muzikanty. V roce 2005 jsem fotil skupinu Katapult, ještě v klasické sestavě. Dopadlo to katastrofálně, byl to ale můj první nafocený koncert.
Poté jsem si řekl, že nikdy nebudu fotit lidi. Za první vydělané peníze jsem si koupil digitální zrcadlovku a snažil se fotit opuštěné domy a industriální prostředí. V roce 2008 ale přijeli do Jičína na koncert kapely Wohnout a Airfare. Rozhodl jsem se, že si zase vyzkouším vyfotografovat koncert, a protože to dopadlo dobře, začalo mě to bavit.
Vždycky jsem byl spíš introvert, takže pro mě focení koncertů byla i výzva v tom, že jsem se musel více otevřít, přestat se stydět a naučit se vybojovat pro svou práci co nejlepší místo.
Změnilo se to?
Myslím, že ano. Introverta v sobě jsem už docela přemohl.
Jsou fotografové při koncertech, kdy stojí pod pódiem a svou práci mohou obvykle dělat jen po dobu prvních tří skladeb, protože pak už se fotit nesmí, k sobě ohleduplní?
Každý se snaží udělat co nejlepší snímek, takže se někdy přetlačujeme, abychom byli na co nejlepším místě. Jinak jsou ale vztahy korektní. Jen jednou se mi stalo, že když jsem měl fotoaparát nad hlavou, kolega za mnou mi stáhl ruce a řekl, že mu překážím.
Jaké snímky na výstavě v Rock Café představujete?
Vesměs jde o fotky z koncertů kapel, které mám rád. Na některých jsou zachyceni i fanoušci. Jde především o atmosféru a sílu okamžiku.
Fotíte i něco jiného než hudbu?
Mám rád vlaky a nádraží. Když jsem studoval v Hradci Králové, měl jsem možnost fotografovat tamní nádraží i na místech, kam se obyčejní lidé nedostanou. Vznikla z toho série snímků, která pak byla v rámci prezentace školy vystavena v hradeckém Biu Central.
Momentálně ale fotím poměrně málo, protože se věnuju především rodině. Pracuju též jako grafik v jedné telekomunikační firmě, fotím svatby, reportáže a také komerční fotografie.
Lze se u nás fotografováním hudebního prostředí uživit?
Jsou tu pár lidi, kteří se tomu věnují a živí se tím. Já bych to ale dělat nechtěl. Focení hudebního světa je pro mě koníček a obávám se, že kdybych se jím musel živit, brzy by se mi zprotivil.