Článek
Projekt London Eye, který je prezentován ve Výstavní síni Adolf Loos Apartment and Gallery v Mánesu, ukazuje na snímcích různé druhy městských kamer. A poukazuje na to, že si už ani neuvědomujeme, že někdo hlídá každý náš krok.
Nechci být ničím limitován
Je skupina Young British Artists ucelená umělecká komunita?
Skupina Young British Artists má kořeny v Londýně ještě předtím, než se stal skutečnou metropolí globalizace. Kdybychom si dnes udělali fotku umělců pracujících v současném Londýně, viděli bychom multikulturní mix umělců z celého světa.
Tenkrát jsme byli britští umělci, kteří reprezentovali stejné hodnoty, skoro všichni jsme studovali na Goldsmith College. Škola kladla důraz na to být aktivním umělcem. Učila nás, že nestačí pouze sedět ve studiu, v ateliéru a dělat dobré umění, umělec musí vyjít do ulic, mluvit s novináři, potkávat různé lidi. Setkávali jsme se skoro každý večer, abychom spolu pili a mluvili o umění, místo barů jsme chodili po výstavách. Byli jsme vysoce ambiciózní a kromě studia nás zajímaly i další různé cesty k umění.
Věděl jste od začátku, že se budete věnovat tématu pouliční fotografie?
Fotografie mě zajímala už v pubertě. Vyrůstal jsem na předměstí Londýna. Potýkal se s otázkami industrializace, náporu velkých firem. Ovlivnilo mě, že ulice jsou tvrdé, drsné i nebezpečné. Londýn byl džunglí a způsob, jak se s tímto novým světem vypořádat, pro mě byl chodit v ulicích s fotoaparátem v ruce a vidět svět skrz čočku.
Měl jste někdy problémy při fotografování na ulici?
Samozřejmě jsem byl několikrát napaden a fotoaparát mi někdo vytrhl z rukou. Stává se to často, je to normální součást pouliční fotografie. Mnohokrát se dostanete do konfrontace. Ale chápu, že je to přirozenou součástí toho, co dělám. Nezajímá mě totiž, co jsou lidé schopni předvést před objektivem, jak moc se umí hezky usmívat, jaké umí pěkné pózy. Proto lovím syrové snímky na ulicích.
Jak vznikl projekt London Eye?
Když jsem se vrátil do stejných ulic, které jsem fotil již delší dobu, mnoho se toho změnilo. Hlavní změnou byla dohlížecí zařízení, kamery. Jsem velmi nespokojen s ustavičným sledováním, nelíbí se mi to a nechci být neustále pod dohledem. Nechci žít svůj život tímto způsobem.
Když jsem na to poukazoval, bylo mi řečeno, že to není jev totalitarismu. Avšak v mých očích ano. Říkám tomu takzvaná sametová totalita. Taková, která není vidět a je tichá.
Mění se kvůli tomu chování lidí na ulicích?
Když vezmete v úvahu mě jako pouličního fotografa, jsem na neustálém lovu zajímavých fotek z ulice, neobvyklých věcí. Ale kamery mají na lidi obrovský dopad. Oni se již nechtějí chovat podivně, zvláštně nebo jinak podezřele. Svým způsobem kamery ovlivňují chování lidí na ulici v negativním smyslu. Všichni se stali nesmělými konformisty. Pouze se přesouvají z místa na místo, jako by zapomněli na vlastní identitu. Stávají se tak herci vlastního života.
Proto se kamery staly tichými a skrytými kontrolními cenzory, což chápu jako velmi nebezpečné. Dříve jsem fotil lidi na ulici, dnes fotím kamery, které nás pozorují.
Vybíráte si je podle nějakého hlediska, například estetického, nebo jde o náhodný výběr?
Nemám určité hledisko, podle kterého se řídím při výběru kamer. Nejde o to, aby snímky byly co nejostřejší, co nejčistší. Superkvalitní fotografie nebo kamerový záběr, co se detailu týče, nás nijak nepřiblíží celkové ideji díla. Spíš naopak. Jde především o to, co je předmětem fotografie.
Dáváte přednost digitální, nebo analogové technologii?
Používám všechny možné fotoaparáty, leiku stejně tak jako jednorázové fotoaparáty. Jde mi v první řadě o to, neuváznout v konformitě. Nechci být ničím limitován. Ať už jakýmkoli zařazením do nějaké skupiny, nebo používaným fotoaparátem.