Fotograf František Drtikol byl člověkem mnoha tváří

„Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala… Fotografoval jsem světlem. Píši do duší lidem světlem poznání,“ jsou slova prvního českého fotografa mezinárodního významu. I když pocházel z katolické rodiny, hledal nové, tehdy v našem prostředí zcela nevyzkoušené duchovní cesty. Stal se průkopníkem buddhismu a jógy v Československu.

Jako fotograf vynalezl svou nezávislou řeč, do níž nasál vlivy futurismu, expresionismu i avantgardy. I secesní pravidla si upravil do svého lyrického jazyka, místo malovaných pozadí začal používat dřevěné dekorace, dynamičnost póz modelek zvýšil hrou se světlem a vrženými stíny. Rád experimentoval, většinou velkoformátové fotografie vznikaly různými technikami – gumotisky, pigmenty, olejotisky. Jednu techniku si dokonce nechal patentovat.

Byl také tvůrcem hlubokých portrétů a zádumčivých krajin. Kromě poeticky strhujících zobrazení staré Prahy proslul akty, které zprvu dělal ve stylu secesního piktoralismu a symbolismu. Ženy prezentoval jako femme fatale i snové víly, nejprve tíhnul k těm s rozpuštěnými vlasy, od poloviny 20. let si vybíral typy tanečnic.

Narodil se 3. března 1883 v Příbrami do rodiny drobného živnostníka jako nejmladší ze tří dětí. Odmalička kreslil a maloval, jednou z celoživotních inspirací pro něj byla atmosféra Svaté Hory v rodné Příbrami. Na příbramském gymnáziu s přísným katolickým režimem se dostával do konfliktů s profesory, proto ve čtvrté třídě odešel a nastoupil do učení k místnímu fotografovi Mattasovi.

Své schopnosti a nadání pak prohloubil během studia v Mnichově. V roce 1903 tam dostal 1. cenu z absolventské výstavy, jeden recenzent tehdy napsal: „Drtikol je zcela jasně nejnadanější ze všech vystavujících. I když umělecká portrétní fotografie jej prezentuje na vysoké úrovni, přesto je krajina a žánrový obraz oblastí, kterou nejlépe ovládá.“

V zahraničí zůstal krátce, následoval návrat do vlasti a pak tříletá vojna. Když ji ukončil, založil v Příbrami v roce 1907 svůj první vlastní ateliér, jehož provoz ovšem z finančních důvodů musel po třech letech ukončit. Poté si otevřel nový ateliér v pražské Vodičkově ulici. Specializoval se na portrétní fotografii a brzy dosáhl v tomto oboru uznání. Před objektivem se mu vystřídaly osobnosti jako T. G. Masaryk, Alfons Mucha, Ema Destinnová, Jan Zrzavý, Vlasta Burian nebo Josef Čapek. „Má-li portrét být dobrým, nesmí mi model být lhostejný,“ jednou poznamenal.

Drtikol byl muž značného sebevědomí i svérázných názorů. V intimních denících a dopisech, které v letech 1914 až 1918 adresoval své platonické lásce Elišce Jánské, s níž se seznámil v jejích šestnácti letech, kdy ji fotografoval na tablo, psal o manželství jako o „nejpitomější věci, kterou staletí vypiplala“. Jeho tvorbu inspirovala i jeho první žena Ervína Kupferová, tanečnice, vystupující v Národním a Vinohradském divadle. Z jejich vztahu zůstala dcera Ervína.

První výstavní úspěchy v tuzemsku začal sklízet od roku 1911. Krátce nato se dostavilo i zahraniční uznání včetně publikací jeho děl ve světových časopisech. V roce 1925 si odnesl Grand prix z Mezinárodní výstavy moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži. Oceněným dílem byla dnes asi nejznámější Vlna (Temné stíny). Jenže světlocitlivé umění začínalo mít v umělcově životě vážného konkurenta, buddhismus a jiné duchovní nauky.

Drtikolův ateliér se v období světové hospodářské krize po roce 1930 potýkal s existenčními problémy a v roce 1935, kdy umělci bylo 52 let, svou fotografickou činnost ukončil. V této souvislosti se objevují spekulace, že za uzavřením ateliéru stály problémy s úřady kvůli aktům nezletilých dívek i to, že měl Drtikol dluhy.

Poté se věnoval malování, meditacím a překladům buddhistické a tibetské literatury. Z jeho volné tvorby zmizely akty a začaly dominovat aranžované výjevy s figurkami vyřezávanými z překližky. V té době se mu dostává označení „první český buddhistický patriarcha“, dokonce prý dosáhl nirvány. Drtikolova osobitá nauka vycházela z křesťanské mystiky a pomocí buddhistických pojmů se v ní hovoří o cestě k probuzení a ukončení koloběhu reinkarnací.

Drtikolovy překlady putovaly mezi lidmi jako opisy a měly velký vliv mimo jiné na duchovní veličiny minulého století, Květoslava Minaříka a Egona Bondyho. Jednou z fotografových troufalých myšlenek mimo jiné bylo: „Jinak mě nikde nehledejte – jsem všude – také tedy ve vás – v učení.“

V roce 1942 se podruhé oženil, vzal si svou žákyni Jarmilu Rambouskovou, a své impozantní dílo odkázal pražskému UPM. Krátce po druhé světové válce se začal k překvapení svého okolí angažovat politicky. Se svou ženou vstoupili do Komunistické strany Československa, kde se dokonce podílel na převratu v únoru 1948 a byl svědkem procesů v padesátých letech.

Ve straně zůstal až do své smrti v roce 1961, kdy mu už jeho zdravotní stav nedovoloval samostatný pohyb, byl upoután na lůžko a odkázán na vozík. Zemřel obklopen svými žáky 13. ledna 1961 ve věku 78 let.

„Mým obrázkům se přijde na chuť až během doby a podle stupně inteligence to trvá někomu krátce, někomu déle. Někdo nepochopí moji práci za celý život. Má práce není pro dav,“ prohlásil. Drtikolovo fotografické dílo upadalo po jeho smrti do zapomnění až do roku 1972, kdy ho pro svět znovuobjevila legendární výstava historičky a teoretičky fotografie Anny Fárové.