Fotograf David Těšínský: Snažím se něco zajímavého vyhledávat

Stejnojmenná výstava, která nedávno skončila v Japonsku a Jižní Koreji, měla velký ohlas. Autor totiž o svých dílech vždy mluvil jako o zbrani proti xenofobii a stereotypům. V rozhovoru se rozpovídal nejen o vzniku některých fotografií, ale i o svých dalších plánech v rovníkové Africe i Grónsku.

Jak jste se dostal k vystavování v Japonsku a Jižní Koreji?

Všechno vzniklo díky spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí, které se zavázalo, že bude prezentovat formou výstav mé snímky. Tedy ty, které se budou týkat takzvaných dlouhodobých udržitelných rozvojových cílů OSN. Těch je sedmnáct.

Lidé z ministerstva si vybrali ke každé kategorii jednu fotku. Ale je třeba říct, že má díla vznikala nezávisle na původním zadání. V Koreji bylo vystaveno sedmnáct snímků, v Japonsku přibyly ještě fotografie ze života žen-válečnic na Ukrajině.

Kde vaše výstavy nejčastěji bývají?

Většinou v galeriích a v českých centrech ve světě. V případě Jižní Koreje to bylo za podpory ministerstva zahraničních věcí a českého centra v KF galerii v Soulu. V případě Japonska byla výstava v českém centru v Tokiu.

Souvisí vaše výstavy s knihou Jiná krása?

Dalo by se to tak říct. Ale spíš volně. Líbil se mi název Jiná krása, a tak ho používám i u svých výstav. Protože všechny fotografie a všechny příběhy, které s nimi souvisí, jsou pokaždé propojeny v jeden celek. Vždycky se snažím na svých besedách vysvětlovat nejen vznik děl, ale i související skutečnosti. Organizátoři většinou nechávají výběr na mně, ale mnohdy se ještě poradím s kurátorem nebo ředitelem galerie.

Lišily se ohlasy veřejnosti na vaše snímky v Japonsku a Jižní Koreji?

Ani ne. Na obou vernisážích bylo více než sto lidí. Většinou na mě po zahájení čekaly mladé holky, chtěly se se mnou fotit a hodně se ptaly. Především na vznik fotografií a také na příběhy, které se k nim vázaly.

Byly tam i nějaké fotografie z Čech?

V sedmnáctičlenném výběru byla dvě díla od nás. Jedna ukazuje člověka, který je sice milionář, ale živí se potravinami z kontejnerů u supermarketů. Bydlí v chatrči za Prahou s manželkou a milenkou. Druhá fotka ukazuje moment z pochodu gayů a lesbiček v Praze, kde v pozadí procházejí náhodně muslimky a každá se tváří trochu jinak. V tom je to kouzlo.

Že jsou ve výběru jen dvě fotografie z Čech, ale nemá žádný hlubší význam. Prostě to tak vyšlo.

Kde v současnosti mohou lidé vidět vaše práce?

V chebské Galerii 4 začala skupinová výstava Pod střechou. Mám na ní čtyři fotky středních formátů. V jednání je výstava v Hongkongu.

Co máte v plánu potom?

Nastává čas pro novou tvorbu. Našel jsem produkci, která bude točit na základě mých reportážních fotografií dokumentární film. Hlavní hrdina je bývalý neonacista a rasista Josef, který žil v Africe. Kromě toho jedu fotit do Ghany a Nigérie. Potom také do Grónska.

Nejsou to žádné fotografické expedice. Každý rok se totiž s mým americkým bratrancem scházíme někde ve světě a tentokrát to bude na Islandu. Odtud odlétáme do grónského hlavního města Nuk. Budu tam zhruba deset dní, tak snad udělám nějaké městské fotografie.

Nepřemýšlel jste o tom, vrátit se od extrémních věcí ke klasickému pojetí krásy?

Přemýšlím o tom prakticky každý den. Nicméně netoužím zaznamenávat pěkná témata klasickým způsobem. Třeba na Filipínách jsem fotil komunitu rodin, které žijí na hřbitově. Jejich členové si z hrobek udělali prostory pro docela slušné bydlení. Lidé v těchto společenstvích bývají často v lepší duševní kondici než my, kteří žijeme takzvaně normálně. Pořád se zkrátka snažím něco zajímavého vyhledávat.