Článek
Oproti minulosti jste si vybral pro svůj projekt dosti bezpečnou zemi. Nebo je to zdání?
Dalo by se to tak říci. Mě ale vždy zajímala hlavně témata, která byla nějakým způsobem zvláštní. Na jihu USA jsem fotil muže a ženy s nestandardními povoláními, koníčky či životními osudy, třeba hasičku, motorkářku, automechaničku nebo ženu, která vystoupila s protézou místo nohy na horu Kilimandžáro. Pak také dámu, která má doma prase místo domácího mazlíčka, nebo kovboje z Austinu, jenž sbírá kde co. Má čtyři stovky kytar a desítky aut.
Ten projekt jste si vybral sám?
Ano, jel jsem do USA na měsíc za vlastní peníze bez finančního zaštítění sponzorem či nějakým médiem. Vždycky to tak dělám. Teprve až když mám projekt hotový, snažím se ho nabízet.
Jak se dají tito zvláštní lidé najít a kontaktovat?
Výhradně přes internet. Napíšu například stovce lidí a zhruba čtyřicet mi odpoví. Ale musím říci, že nikdo z nich se poté neobjevil na mých fotografiích, protože se jednalo o prostředníky, kteří mě teprve pak zkontaktovali s těmi pravými osobami.
Odmítl vás někdo?
Ne, nikdo. Stejně tak mi nechali volnou ruku a nekontrolovali mě. Protože to byla reportáž, tak mi dovolili, abych za nimi celý den chodil a fotil je. Časem si mě už ani nevšímali a chovali se přirozeně, což byla podstata projektu.
Kdo z nich byl nejbizarnější?
Řekl bych, že chlapík jménem Buster Burns, který devět let nevylezl z vlastního domu. Žije sám, peníze dostává od sociálky a jednou týdně mu sestra přiveze jídlo. Celý jeho svět je ten virtuální na internetu. Seznámil mě s ním kamarád. On totiž normálně s nikým nechce komunikovat, ale díky tomu, že znal z internetu moje fotografie a říkal, že mi fandí, bylo ho lehčí přemluvit. Dal mi hodinu a půl na focení, což mi stačilo.
To je jeho životní styl už od mládí?
Ne, on byl dříve takzvaný Drag Queen, tedy gay, který tančil v klubu převlečený za ženu. Jeho život se změnil zhruba před devíti lety, po smrti nejlepšího přítele. Od té doby se uzavřel do sebe, žije v izolaci na samotě a maximálně vyjde na dvorek.
Celý projekt tedy vznikl na jihu USA?
Ne tak docela. Burns žije víc na severu, v Arkansasu, a pak jsem jel ještě na jednu reportáž do Mexika. Město Nuevo Laredo je svět sám pro sebe, do kterého se bojí i policie. O bezpečnost, jestli to tak lze říci, se starají střelci z drogových kartelů. Všichni mi říkali, ať tam rozhodně nejezdím, protože tohle město je pro kartely klíčové. Jde o jediné mexické město, skrz které mohou kamiony převážet do USA prakticky cokoli.
Koho jste tam fotil?
Liliputa Marcose společně s nejvyšším mužem z toho města, basketbalistou Santiagem. Zvláštní bylo, že se před tím vůbec neznali. Podařilo se mi zachytit zajímavé momenty. Třeba jak Santiago pomáhá Marcosovi na cestě. Naštěstí se mi tam nic nestalo. Ve městě totiž žádní běloši nejsou, a když se tam nějaký náhodou objeví, okamžitě je podezřelý.
Budete tento projekt vystavovat?
Spíš se ho budu snažit dostat do novin a časopisů. Britské Timesy mají zájem a pár českých novin se ozvalo. Rád bych, aby se mi aspoň část výdajů vrátila. V současné době, do konce prosince, vystavuji jiné fotografie v pražské kavárně klubu Cross. Jde o projekt Jah People, což je dokument o životech legendárních jamajských reggae muzikantů. A 11. prosince v holešovické Centrále bude vernisáž fotografického cyklu Ulice Detroitu, který vznikl asi před dvěma lety. Kromě toho 17. ledna proběhne vernisáž na ukrajinské ambasádě. Výstava Válka ještě nekončila je o lidech, kteří válčí v Donbase na Ukrajině.
Vyčetl vám někdo, že vlastně na těch lidech parazitujete?
Neparazituju na nich. Občas se setkám s lidmi, kteří mají k focení naprosto negativní vztah, ale já z nikoho nepumpuji jeho příběh a nevydělávám na něm. Vydělávám na tom, jak interpretuji okolní svět, jehož jsou ti lidé nedílnou součástí.