Fotograf Bruce Weber: Každá Češka je románem s vlastním příběhem

Do Prahy se vracíte po mnoha letech. Změnila se hodně?

Ano, když jsem tady pracoval prvně (rok 2000 - pozn. red.) s Heathem Ledgerem, byla rozhodně smutnější. Chodili jsme do restaurací a skoro nikdo se tam nesmál. Ani lidi v ulicích moc nebyli, neviděli jsme rodiny s dětmi.

Teď Praha vypadá jinak. Jako by se otevřela světu. Je to krásné. Lidé jsou tu přátelští, což vidíte všude. Minulou neděli jsem šel z Pražského hradu na jeden knižní veletrh. Chtěl jsem cestou vidět, jak skutečně žijete.

Potkával jsem lidi vysoké, malé, hubené i ty s pár kily navíc a všichni byli tak nějak šťastní. Což mě až dojalo. A na knižním veletrhu jsem zase potkal spoustu mladých lidí, kteří milují knihy. Byly to většinou krásné mladé dívky. Já jsem si při pohledu na ně znovu uvědomil, že není nic hezčího než žena, která si soustředěně čte.

A vysvětlíte mi, proč jste si pro svou velkou retrospektivu vybral právě českou metropoli, když vám kdysi přišla smutná?

Ale byla, je také moc krásná. Vždycky jsem se tak chtěl do Prahy vrátit. Když jsem potkal Miloshe (producent výstavy M. Harajda - pozn. red.), jeho kolegy, začal se můj sen naplňovat.

Rozhodující pro tenhle projekt pak bylo setkání, k němuž došlo před rokem v našem domě, na venkově. Žijeme s ženou v komunitě surfařů v Montauk a na konci Long Islandu v New Yorku.

Strávili jsme společně dva dny. Mluvili jsme o fotografiích, ale i o jiných věcech. Jedli jsme, obdivovali jsme Atlantik. Pak Milosh a další lidí jeho týmu odjeli do New Yorku, kde si prohlídli moje fotografické studio.

Najednou jsme věděli, že chceme spolupracovat, že se už známe, že to půjde. Věděli jsme, že jsme schopní o všem mluvit, že to nebude výstava, která vznikla bez přátelství, emocí.

Je plná vašich fotek. Krásných fotek, na nichž jsou často krásní lidé, případně zvířata. V módním průmyslu pracujete šest desetiletí. Našel jste už definici krásy?

Je to až vtipné slovo. Jako člověk totiž krásu vnímáte každý den jinak. Možná by každý z nás měl každý den pro ni vymyslet jiné slovo, jiný výraz. Proto odpovím na vaši otázku stručně: žádnou definici krásy jsem nenašel. Ale mám na to čas. Vždyť nejsem tak starý… Jinak ve světě módy asi definici krásy mají, znají, aspoň občas. Ovšem i tam se stále mění.

Je těžké v tomto, dost tvrdém světě udržet přátelské vazby?

Bez nich by se nedalo pracovat. Všichni, kteří se účastní focení, natáčení, musejí být na jedné lodi. Vy, jako čtenář/ka, sice vidíte jen výslednou fotografii, modela/modelku, ovšem za ní je celý tým lidí. Ti mají rodiny, kteří jsou součástí jejich životů, i těch pracovních. Já si tohle všechno uvědomuju.

Vím, že na place nejsem sám, že jsem součástí týmu, že tam se mnou jsou další lidé, kteří dokážou zrealizovat mé nápady. Přesně tohle je to, co mě na práci stále moc baví.

Fotil jste také slavné Češky. Třeba Martinu Navrátilovou a Evu Herzigovou. Měly cosi společného?

Tím jste mě v úvahách vrátila na ten pražský nedělní knižní veletrh plný žen. Chtěl jsem je vyfotit, jak prodávají knihy, jak si je čtou. Mám pocit, že právě literatura vás – Češky – vystihuje. Jako by každá z vás byla románem s vlastním příběhem. Byl by určitě vtipný, protože máte smysl pro humor plný sebeironie.

Plus by v něm byla i dávka hrdosti. Tu si v sobě taky nesete. Má ji jak Eva, tak Martina. Fotil jsem je proto rád. Myslím si, že rovněž ony rády stály před mým fotoaparátem.

Stále fotíte jen na klasický film? Máte vůbec doma digitální fotoaparát?

Už ho mám, ale jinak jsem desítky let vzdoroval, přiznávám. Umožňovali mi to přátelé, lidé, s nimiž jsem pracoval. Vždy se našly cesty, jak fotografie vyvolat, zpracovat. Pronajali jsme si kvůli tomu nějaké prostory a společně jsme technologiím vzdorovali.

Jenže teď už to nejde. Pracujete-li pro velké nakladatelské domy, pro velké časopisy, různě po světě, musíte se v něčem přizpůsobit. Ono už také hodně lidí neví, jak s klasickou fotkou správně pracovat.

Není vám to líto?

Všichni fotografové si tímhle prošli. Beru to jako realitu, která s sebou přináší dobré věci. Na druhou stranu klasický fotoaparát zůstává mou celoživotní velkou láskou. Viděl jsem v nich vždy dívky nebo chlapce.

Pentax, s nímž jsem pracoval, je takový pracovitý chlap. Opravdu zvládne hodně věcí. Tvrdě dře. Pak jsem měl jiné fotoaparáty, které byly něžnější. Při focení zněly, jako by dívka v botách na podpatcích chodila po podlaze.

To je poeticky řečeno.

Já vám nevím. Focení je vážně hlavně o fotoaparátech a vašem myšlení. To taky stále opakuju. A vstupuje do toho ta jejich „lidskost“. Je to stejné jako v životě. Potkáváte v něm lidi, které rádi máte, jiní vám nesedí.

Stejné je to s fotoaparáty. Můžete mít sebekrásnějšího muže, ženu, sebelepší světlo, podmínky, když ho/ji ale fotoaparát nebude mít rád, dobrý snímek neuděláte. Nebudou na něm zkrátka vypadat hezky.

Jak jsem zhlédla část vašich fotek, vaše fotoaparáty rozhodně milují, milovaly zvířata. Hlavně psy. Kolik jich momentálně máte?

Měli jsme jich sedm. Paní, která vede mé fotografické studio, má další dva. A naše trenérka přidala do smečky dalšího. Všichni jsou to zlatí retrívři. Všichni s námi sdílejí náš dům.

Měl jste tuhle rasu vždycky?

Ne, vystřídal jsem jich více. Se psy jsem vyrůstal. Jednoho, hodně chlupatého, měli moji prarodiče. Naši chovali třeba knírače. Taky jsem měl kdysi pudlíka. To vám je chytrý pes.

Vím, to byl můj první pes.

Tak určitě víte, jací miláčci to jsou. Já ho měl v době, kdy jsem chodil do školy. Vyrůstal jsem v poměrně tvrdém kraji, kde frčí fotbal. Moc jsem do něj nezapadal. Zajímalo mě spíš čtení než sport. Počítal jsem proto s tím, že se mi budou vrstevníci smát. Jenže mi to bylo jedno, ten pudlík mi za to stál…

Ke zlatým retrívrům jsem ovšem došel v životě poměrně záhy. Vždycky se mi líbili. O tom, že jich bude víc, rozhodla má žena. Tvrdí, že tahle rasa je šťastná, když je jich víc pohromadě. Má pravdu. I když prvního jsem jí přinesl domů přes její zákaz.

Zákaz?

Začínali jsme spolu žít. Měli jsme moc malý být. Já jsem chápal, že má touha po retrívrovi má hranice. Jenže byla příliš silná. Tak jsem jednoho dne zavolal vyhlášené chovatelce téhle rasy a zajel si pro štěně. Pak jsem s ním v náručí zaklepal na dveře našeho bytu s tím, že musím zaparkovat auto. Když žena otevřela, viděla mě a jeho, začala plakat.

Radostí?

Jasně. Já jí ještě k tomu řekl, aby štěně pohlídala, že vážně musím zaparkovat auto, že přijdu za pět minut. Když jsem se vrátil, seděli spolu na gauči. Objímali se. Bylo rozhodnuto. Od té doby jsme těch zlatých retrívrů měli celkově asi třicet. Jak jsem říkal, doma jich máme nyní deset.

Miluji, když jsou špinaví, mokří, zablácení, když běhají naším domem na pláž a zase zpátky. Vykoupají se v bazénech, lehnou si do trávy. Chci, aby takhle svobodně žili. Jde z nich čistá, nakažlivá radost.

A jsou tedy psi pro fotky lepší modelové než lidé?

Jistě. Vzpomínám si v téhle souvislosti na svého černého pitbula. Byla to fenka, jmenovala se Billie Holiday. Byla tak tmavá, že při nedostatku světla nebyla téměř vidět. Ale měla talent instinktivně vylepšit každý snímek. Někdy jsem se o tom, že v záběru je/byla, dozvěděl až při vyvolání filmů. A vždycky ty snímky povýšila. Měla s tímhle stylem velký úspěch v módní branži. Milovali ji třeba v americkém časopise Vogue.

Z vašeho vyprávění jsem nabyla dojmu, že je vaše paměť výrazně fotografická. Kolik fotografií v ní nyní zhruba máte?

Asi tisíc, díky pražské výstavě jsem procházel svůj archív. Chtěl jsem mít jistotu, že si budu za vystavenými snímky stát, že z nich budu mít radost. Vynikající byli také její kurátoři. Všichni ti, již výstavu uspořádali.

A jsme zase u lidí. Je hezké myslet v obrazech, ale jako fotograf, jako člověk si musím pamatovat i slova. Musím vědět cosi o lidech, které fotím, s nimiž fotím, musím si pamatovat, co (ne)mají rádi, zda třeba ještě studují, odkud jsou, jak se jmenují. Nemůžu na ně pokřikovat stylem: hej, ty!

Přiznám se i k tomu, že v mém věku, po tolika letech focení, to pravda někdy nebývá lehké. Nemůžu si pamatovat úplně všechny, všechno. Na některých foceních se vystřídá i padesát modelů a modelek… Když to celé skončí, rád si lehnu do postele a dovolím si zapomenout.