Článek
To se pár chytrých hlav dalo dohromady a uskutečnilo mičurinský experiment s názvem Německá demokratická republika, kde bude alles Gute. Zatímco v předchozích groteskách Hrdinové jako my a Na kratším konci ulice si Vieweghův berlínský protějšek Thomas Brussig poťouchle zavzpomínal, jak za oněch báječných let pod psa bylo těžké z druhé strany zdi propašovat k Honeckerovi LP od Stounů a čím vším se tahle zeď dala taky probourat, jeho nejnovější kniha Život až po chlapy přichází s hořce komickým portrétem průměrného východního Němce po sjednocení země.
Monolog zapšklého pamětníka NDR
V miniatuře Život až po chlapy sází Brussig na teatrální a pro jevištní adaptaci vskutku příhodnou formu monologu, jaký umožňuje v domě Steinových mluvit o nepřítomném panu Goethovi nebo jakým lze poeticky vylíčit osudovou osamělost fotbalového brankáře.
Obtloustlý taťulda, který před fiktivním obecenstvem nikým nerušen recituje své názory na staré a nové časy, je ostatně vedle práce v bůhvíjaké šroubárně i trenérem nicotného divizního mančaftu. Nedávno s ním prošvihl postup kvůli absenci hráče, který kvůli své armádní minulosti za NDR stanul před soudem, poněvadž není kolektivních viníků.
Z přednesené zpovědi je tudíž cítit lítost, krize, xenofobie, skepse, vášeň a všechno to, čím jeden musí nutně projít, než se prokouše od přípravky, žáků a juniorů "až po chlapy". Jedním slovem předvede vypravěč onen zvláštní druh nostalgie, kterou bývalí východní Němci trefně nazývají Ostalgie a která jim kromě plastových lžiček na jedno použití připomíná, že kromě pobaveného úsměvu západních spoluobčanů čelí především sami sobě.
Převažuje marnost
A odtud není daleko k pocitu marnosti. Ambicí téměř čtyřicátníků, kteří dnes ve svých národních literaturách plní nevděčnou vieweghovskou úlohu, je zřejmě napsat "fotbalový román", jehož prostřednictvím chtějí světu sdělit, že život je na pytel, ale s kulatým nesmyslem vykazuje aspoň stopu po smyslu. A protože třetí do party k Brussigovi a Vieweghovi - Angličan Nick Hornby - má už tohle téma ve fejetonově přemýšlivém provedení dávno za sebou, je nyní řada na našem bardovi, aby zvedl oči od řízků v rukou účastníků zájezdu a posvítil si na téma, které pro něho může být populisticky přitažlivé i vnitřně léčivé.
Neboť míč kulatý je věc záludná a "fotbal je sice hra na hlavu, ale má jasná pravidla i děj", jak se vyznává Brussigův outsider. Škoda jen, že NDR a Dynamo Erfurt se tak málo prosadily v evropských soutěžích, aby si to aspoň kapánek užil.
Thomas Brussig: Život až po chlapy, přeložil Tomáš Kafka, BB art, 108 stran