Flétnistka Žofie Vokálková: Kvůli mužům hrajeme ve fraku

S manželem, dirigentem, zakladatelem a uměleckým vedoucím akademického orchestru ČVUT v Praze Janem Šrámkem vychovávají Alfréda (13) a Felixe (6). Z obou synů se klubou filmové hvězdy, ve stopách svých rodičů se zřejmě nevydají. Starší odjakživa tíhl k herectví a měl štěstí, že se v Česku točila první řada osmidílného seriálu s Orlandem Bloomem - Carnival Row. Dostal se do malé skupinky dětí, které tohoto anglického herce viděly zblízka hrát.

Pro Alfréda, který má za sebou mj. roli ve filmu Křižáček, to byl velký impuls. Chodí do sedmé třídy a do přípravného kurzu na konzervatoř. Také dabuje a jde mu to.

Mladšího syna Felixe vídáme v seriálu Ulice, v roli Vojty je přesvědčivý, uvolněný, přizpůsobivý. Co je ve scénáři, to zahraje. Ještě se nestalo, že by odmítl něco udělat. Ozval se jen jednou, když ho oblékli do tepláků, které škrábaly. Kostymérka mu dala jiné a byl spokojený. „Svůj seriálový život si Felix velmi užívá, asi i proto, že v reálném životě nezažil žádné dědečky a tady jich získal ke své postavě hned několik,“ říká Žofie o seriálu Ulice, kde Vojtova dějová linka na jaře graduje.

První casting zažil už ve čtyřech letech. V televizním filmu Alois Rašín hrál plačícího chlapce, který přijde o otce. V náruči ho utěšuje Zuzana Stivínová.

„Felix ještě neumí číst, tak se s ním manžel doma probírá texty, vysvětlí mu situaci, co se bude dít a co má říkat. Teď má hodně natáčecích dnů, proto se texty učíme téměř denně. Naštěstí má dobrou paměť. Manžel ho na natáčení doprovází. Občas ho vystřídám i já. S manželem jsou ale dokonalé pracovní duo, já funguji víc jako maminka. Jsem nervóznější a starám se, aby mu nebyla zima a měl co jíst,“ vypráví Žofie Vokálková, rodačka z Prahy. Felixe si vybrali i do připravovaného seriálu Božena Němcová, hraje nejmladšího syna Karla.

V horkém létě 2019 si Felix vyzkoušel zimní natáčení s režisérem Tomášem Vorlem mladším ve filmu Cesta domů. Dědečka mu hrál Milan Šteindler. Objevil se i v Poldovi III, v seriálu Místo zločinu Ostrava, s oblibou ho obsazují do pohádek - Princezna a půl království. Kouzelník Žito a je tváří kampaně O kousek lepší Česko a Slovensko se zmrzlinou Míša. A nezapomíná ani na hudbu - pod vedením Zbyňky Šolcové hraje na harfu.

Žofie stejně jako její syn Felix začala uměleckou kariéru ve čtyřech letech, a to hrou na zobcovou flétnu. Tu jí vybral tatínek, který si oblíbil dřevěné dechové nástroje. Maminka, povoláním sekretářka na patologii, byla vášnivou klavíristkou. Ale Žofii klavír moc nebavil. Její otec a děda Václav Vokálek (žák Josefa Václava Myslbeka) se živili sochařinou, ona si jako malá v ateliéru hrála s hlínou. Oba ale tvrdili, že sochařina pro ženskou není. Spíš jí vnucovali zpěv, protože její teta byla profesionální zpěvačkou.

„Ale já se vždycky lidský hlas pokoušela vyjádřit flétnou. Mým velkým vzorem je vynikající zpěvačka Cecilia Bartoliová, její způsob vyjádření mě uchvacuje, není to zpěv, ale nádherná komunikace, úplně jiný projev, než jaký operní pěvkyně mívají," vyznává se absolventka konzervatoře.

Hra na flétnu jí šla. Chodila na hodiny k profesoru Václavu Žilkovi. Po maturitě na konzervatoři hrála první flétnu ve FOKu a učila na konzervatoři, v pětadvaceti letech se rozhodla pro koncertní dráhu. Jako sólistka hraje s mnoha orchestry u nás i v zahraničí. Vystupuje také v triu Musica dolce vita, které založily s harfistkou a skladatelkou Zbyňkou Šolcovou zpěvačkou Danielou Demuthovou, dál hraje s kytaristou Lubomírem Brabcem a houslistou Jaroslavem Svěceným a mnoha dalšími uskupeními.

„Kromě koncertní činnosti se věnuji svému nejoblíbenějšímu tématu, a tím je hudba žen skladatelek s názvem Hudba královen. Je to můj srdcový celosvětový projekt, který vznikl z impulzu Elišky Haškové -Coolidge, asistentky pěti amerických prezidentů. Ta teď s manželem žije v Česku a pořádá kurzy etikety. Před deseti lety mě oslovila s tím, abych v Senátu ČR zahrála, ale jen skladby žen.

Koncert měl velký úspěch a to téma ve mně zůstalo, i když bylo dost těžké dát repertoár dohromady. Nejde o feministický projekt, Hudba královen je kus nepopsané historie. Ženy skladatelky s sebou přinášejí úžasné osudy a dějinné souvislosti,“ vysvětluje flétnistka.

Nejstarší hranou skladatelkou je Sv. Hildegarda z Bingenu (1098-1179), byla také spisovatelka a mystička. Starší by podle Žofie byla asi tvorba Sapfó, ale její skladby nejsou zaznamenané. Z univerzitního archivu USA si přivezla skladbu Marie Antoinetty, hrají také píseň Anny Boleynové, druhé manželky Jindřicha VIII., která jí napsala těsně předtím, než šla na popravu.

„Je to píseň o smrti, nesmírně sugestivní a publikum vždycky naprosto zmrazí. Silná věc, meditace, kterou se připravuje na popravu. Loučí se, je to smutek a odevzdání se. V repertoáru máme i skladby Madame Brillonové (přítelkyně Benjamina Franklina), klavíristky Clary Schumannové, Almy Mahlerové, která psala komorní i velké písně.

Její manžel Gustav Mahler na ni žárlil a tlačil ji k plotně, protože měl strach, aby náhodou nebyla talentovanější. Takže své skladby vypustila do světa až po jeho smrti,“ směje se Žofie. Vypátrala v archivech také dílo benátské zpěvačky ze 17. století Barbary Strozziové, francouzských impresionistek, například Cecile Chaminade, která mj. napsala Concertino pro flétnu a orchestr, žen ze šlechtických a hudebních rodů. Současnost zastupuje Sylvie Bodorová, známá hlavně v zahraničí, a již zmíněná Zbyňka Šolcová. Žofie sama se do skládání nehrne.

„Flétna je jednohlasý nástroj, takže příliš akordických nápadů nemám, není mi to vlastní. Náš projekt Hudba královen sklízí velký ohlas v Evropě, USA i Rusku. S hostujícími kolegyněmi jsme slavily velký úspěch v Petrohradě, hrály jsme v Českém domě v New Yorku a pak následovalo turné po Pennsylvánii, v Louisianě, ale také v Litvě a Německu.

Součástí projektu skladatelek je orchestr Queens of Classic (Královny klasiky). Dámy vystupují v elegantních fracích, to kvůli mužskému publiku, kterému se to líbí. Orchestr má 12 až 40 instrumentalistek, od trombonistek po kontrabasistky a bubenice, máme všechny nástroje,“ pochvaluje si Žofie.

Letos by ráda vydala své jedenácté CD právě se skladbami žen. Její vůbec první album vyšlo roku 2001 v Nizozemsku. Bylo to Vivaldiho Šest flétnových koncertů natočených s Komorním orchestrem České filharmonie, které následně dostalo cenu v New Yorku. Pražský Supraphon tehdy s nahráváním váhal tak dlouho, až kývla konkurenci.

Kvůli popularizaci svého nástroje vymyslela představení Flétna a její příběh. Se starším synem Alfrédem předvádějí všechny typy zobcových fléten, příčných fléten, historických i z celého světa - tibetské, čínské, japonské, indiánské. Největší kuriozitou je kamenná flétna nefritová z Číny. Je zelená a nenese tolik zvuk, ale hrát se na ni dá. Na konci je ozdobená čínským drakem. „Máme kolem čtyřiceti fléten a ke každé vyprávím příběh.“

Flétna je její osud, v létě například bude vyučovat na mistrovském kurzu v Lucemburku, ale je všestrannější - zdědila po babičce obchodní nadání a baví ji i divadelní svět. Už čtvrtým rokem je dramaturgyní Divadla Karla Hackera v Praze 8 a vymyslela další festivalový projekt nazvaný Ženy v umění.