Článek
Pravda je, že krach Enronu inspiroval řadu literárních i filmových zpracování, takže až potud srovnání s inspiračními zdroji shakespearovských dramat funguje. Prebbleová ale napsala text, který má blíž k Dürrenmattově známému tvrzení, že tragédie skončila s 20. stoletím. Její hra je zábavná, a přitom z ní mrazí. A právě to je kvalita, která inscenaci dost uniká.
Ne že by ji postrádala zcela. Scéna s posuvnými bílými stěnami a ostře svítící projekcí ve stylu agresivní dynamické reklamy, prehistoričtí ještěři požírající dluhy firmy, tanec makléřů či mnohohlavý pojízdný slepenec představující finanční skupinu – to je jen pár příkladů jevištní nápaditosti režiséra Michala Dočekala.
Příliš průhledné téma
Problém tkví spíše v samotném uchopení tématu, které je až příliš průhledné, postavy pokřivené groteskní karikaturou prakticky od začátku nedávají divákovi jinou možnost, než že vše skončí monstrózním krachem.
Takže místo opojení z dramatického vzestupu a následného pádu připomínajícího shakespearovské kolo osudu, prožívá divák často chvíle úmorného žvanění, připravující ho o koncentraci.
Z trojice protagonistů firmy je herecky nejživější postavou Ken Lay Václava Postráneckého – strýčkovsky žoviální žvanil, za jehož bodrostí ale lze tu a tam zahlédnout ostří skryté dýky. Skilling Davida Matáska je moderní hrdina, který se vyloupl z šedého davu a jenž srší sebedůvěrou i arogancí a nepřipouští si myšlenku na pád. Fastow Jana Dolanského připomíná ambiciózní štěně, kterému šlápli na packu ve chvíli radostného třeštění.
Klaudie Petry Špalkové je především chladně atraktivní ženou. Poměrně blízko k duchu textu má Jan Bidlas v roli Právníka a průvodce finančním krachem.
Enron je především záslužný dramaturgický počin, který vnáší na jeviště tolik potřebnou současnost. Jen škoda, že se ji nepodařilo dotáhnout do její mrazivě groteskní podoby.