Zuzana Kronerová: Dlouho jsem si myslela, že mě kamera nikdy neobjeví

V televizi jste debutovala v pohádce Vymenená princezná (1973). Letos tak slavíte jedno kulaté pracovní výročí. Jak se pro vás změnila za tu dobu práce před kamerou?

Hodně. Když mluvíme o mé televizní a filmové práci, zpočátku jsem dostávala nejrůzněji role služek, dívek z dědiny, často jsem pásla husy nebo kravičky… Tohle byly mé začátky. A třeba princezny mě míjely zcela. Ke složitějším postavám se pak dostávala postupně, spíš v divadle. Tam na mě čekaly role dívek, mladých žen, které řešily různé problémy anebo byly nějakým způsobem k politování, až dojemné či naopak úplně směšné.

Vadilo vám to?

Ne, já jsem odjakživa nastavená tak, že jsem právě rozporuplné postavy, role – v divadle, ve filmu a v televizi – milovala. Nemusely být ani rozsahem příliš velké… Navíc jsem si dlouho taky myslela, že mě kamera nikdy neobjeví. Což se naštěstí nepotvrdilo. Už v době, kdy se natáčela Vymenená princezná, jen pro zajímavost, byla ještě černobílá, jsem dostala jinou roli. Zahrála jsem si důležitou postavu, hlavní milovnici, ve filmu Don Juan alebo láska ku geometrii (1974, režie Juraj Svoboda - pozn. red.). Čímž se má kariéra před kamerou rozjela. Role postupně přibývaly a bylo jich tolik, že jsem až nestíhala. Kamera si mě našla.

Našli si vás i čeští filmaři. V posledních letech vás poměrně dost obsazují do komedií. Namátkou Po čem muži touží 2, Zbožňovaný, Bába z ledu… Víte proč?

Někdy je vysvětlení prosté. Například v případě Po čem muži touží 2 jsem nahradila kolegyni, která náhle onemocněla. Doufám, že mohu prozradit, že produkce měla na to najít náhradu za ni jediný den. Tím, že jsem roli přijala, jsem vlastně zachránila film (smích)…

Jinak se ale necítím být vyloženě komediální herečkou, ač mě tak publikum vnímá, což si zase já uvědomuju. Samotná skutečnost, že mě objevil český film, je velká náhoda.

Proč vám to tak přijde?

Protože to tak je. Po sametové revoluci jsem se hraní u vás tak trochu bránila. Když mi jedna dobrá známá v 90. letech zavolala, že v Praze založila castingovou agenturu a nabídla mi, ať se nafotím, že mě nabídne českým režisérům, odmítla jsem to. Řekla jsem jí: Kdo si mě, proboha, z českých režisérů, asi tak všimne? Nafotit jsem se proto odmítla, do její castingové agentury jsem se nepřihlásila.

A čeští režiséři si vás přece jen všimli.

Objevil mě jeden, Bohdan Sláma, a to úplnou náhodou. Viděl fotografie ze slovenské inscenace Matka, kterou napsal Jan Antonín Pitinský, a přišlo mu, že jsem podobná postavě, podle níž psal jednu roli do svých Divokých včel. Uvědomil si asi, že mě zná ze starých inscenací. Věřil mi. Obsadit mě ho napadlo na poslední chvíli.

A to natolik, že jste celkem hrála v šesti jeho filmech.

Prý jsem hrála skoro ve všech jeho filmech, což mi říkala kolegyně Maruška Ludvíková z Brna… No a po Bohdanovi si mě všimli další čeští režiséři. Asi tedy uznáte, že není moje zásluha, že u vás pracuji. Navíc v posledních letech se točí hodně koprodukčních věcí, rozlišit je na české a slovenské už tak snadno nelze. Někdy do projektů vstupují i Poláci.

Často jde právě o komedie. Máte je ráda?

Ano, jen některé jsou na mě moc vykalkulované, což odhadnete už ze scénáře. Dialogy jsou v nich jaksi velmi vtipné, kdosi předem počítá s tím, že se lidé tady a tady zasmějí… Tak tyto komedie moc ráda nemám. Naopak oceňuji práci Bohdana Slámy, Alice Nellis a Jana Hřebejka, že podobný žánr dokážou natočit s citem. Vážím si také Petra Kolečka, jeho filmu Zbožňovaný. Kdybych vše shrnula, mám ráda spíš české tragikomedie než „čisté“ komedie.

V jedné nové vás právě mohou diváci vidět v kinech. V Životě pro samouky hrajete mámu hlavní hrdinky (Jany Plodkové). Jde dost proti proudu. Je vám tím sympatická?

Dokonce velmi sympatická. Jen ji nebudu následovat (smích). Líbí se mi na ní, že má mladou duši. Do všeho jde po hlavě s cílem posunout se dál. Nenechá se odradit, stále v sobě nosí naději, že může změnit svůj život. Je mnohem odvážnější než já, na což nakonec svým způsobem doplatí. Ale nebudeme prozrazovat, co se jí stane.

Dobře, jen vás ještě vrátím k práci v Česku. Vím, že po rozhovoru míříte do Třince. Jak často jezdíte z Bratislavy k nám?

Není to tak často, jak to může vypadat. Jsem totiž zvyklá žít ve dvou republikách, čemuž přizpůsobuji pracovní kalendář. Mám ho nastavený zhruba „půl na půl“. Stejný počet divadelních představení mám na Slovensku a v Česku. Většinou proto trávím týden, dva v Praze, pak podobný čas v Bratislavě. Případně naopak. Pro mě je podobné střídání domovů spíš osvěžující. Nevidím v něm žádný zásadní problém.

Spíte v Praze v hotelu?

Ne, jsem hrdá obyvatelka Vršovic. Mám tu příjemný byt, kolem něj kavárničky, do nichž ráda chodím. Jsem tu vážně doma se vším všudy. Do práce chodím do čtyř pražských divadel. Nemám to ani daleko do rozhlasu, kde občas taky něco natáčím. Už jsem dělala i v českém dabingu… Vidíte, jak dokonale jsem pronikla do českého audio-vizuálního prostředí, aniž bych původně chtěla. Tím jsem ovšem na Slovensko nezanevřela. Tam to mám s prací podobně.

Jak je těžké zkombinovat vše dohromady, aby to následně hladce plynulo?

Základem je vybírat si to, co chci a co stíhám dělat. No a samozřejmě tím, že žiju mezi dvěma státy, jsem taky v minulosti o několik zajímavých nabídek přišla. S tím jsem smířená.

Než jsme spolu začaly mluvit, nabídla jste mi, že můžete odpovídat česky i slovensky. Tyto jazyky ovládáte dokonale. Ale vím, že velmi dobře jste na tom také v jiných.

Děkuji za poklonu. Je pravda, že se řeči učím dobře, jen jsem lenivá, k dokonalosti je často nedotáhnu. Třeba anglicky se domluvím, dokonce jsem v angličtině také hrála. V němčině jsem rovněž hrála, a to ve filmu Juraje Herze Habermannův mlýn (2010). Střídala jsem ji s češtinou. Při natáčení mě němečtí kolegové velmi chválili.

Říkali: Zuzano, ty musíš hrát v německých filmech. Dokonce jsem pak celou svou postavu i do němčiny nadabovala a domnívala se, že jsem vážně dobrá. Zeptala jsem režisérky, proč se dabuji sama, a nejsem nadabovaná německou herečkou. A ona odpověděla: Protože je ve vaší němčině krásně slyšet východoevropský přízvuk. (Smích) Tak jsem v případě němčiny, možné práce, sklapla. S angličtinou to mám ale jinak. Tam bych se vzít roli nebála… Vím, že mám talent napodobit různé přízvuky. Díky tomu mě čeští kritici chválí za mou češtinu.

Vy jste se jazykům chtěla věnovat na vysoké, než vyhrálo herectví, že?

To je pravda. Když to řeknu až neskromně, odjakživa mi šly. Mám na ně vážně talent odmala. Asi to souvisí s mým dobrým hudebním sluchem.

S tím asi souvisí váš zvyk číst různé žánry v různých jazycích. Které střídáte nejčastěji?

Většinou přecházím mezi češtinou, slovenštinou a angličtinou. Přičemž první dva jazyky v mých čtenářských návycích převažují. Rozhodně to souvisí s tím, že jsem v češtině četla už jako malá, pohádky, dětské příběhy. Přistupovala jsem k ní jako ke své mateřštině. Časem jsem si rozdělila, které autory, kterých národností, v jakém jazyce čtu.

Třeba ty ruské, francouzské, mám ráda ve slovenštině. Například Zvonokosy ve slovenském překladu Blahoslava Hečka jsou nepřekonatelné. Krajina plná slunce, v níž se pije víno, mi sedí víc s mateřštinou. Naopak v češtině mám ráda překlady anglických detektivek, mimo jiné Agathy Christie. K anglickému suchému humoru mi čeština sedí víc. Stejně to mám s němčinou. Tam je taky pro mě obvykle lepší český překlad než ten slovenský. Čest výjimkám.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Po čem muži touží 2, Zbožňovaný, Bába z ledu