Vysoká hra čerpá ze zkušeností bývalého elitního vyšetřovatele

Ve filmu, jehož druhý díl uvede ČT 1 v neděli 2. února, se podle televize objevuje „několik konkrétních kriminálních kauz, jež dosud nebyly právně dořešeny a jejichž pozadí je mnoha divákům neznámé“.

Hned v úvodních titulcích však scenárista a režisér Jiří Svoboda upozorňuje, že film vypráví fiktivní příběh a podobnost s jakýmikoliv osobami a případy je náhodná. Jak to tedy s literární předlohou a reálnými předobrazy přesně je?

„Pokud se nemýlím, s románem Advokát jsem se seznámil někdy v roce 2010. Zaujal mě na něm příběh příslušníka policejního protikorupčního útvaru. Dostane se pod tlak nadřízených, kteří si přejí, aby se nevyšetřoval důsledně případ, na němž je zájem vyšších míst. Rozhodne se proto od policie odejít. Jako advokátní koncipient ale zjišťuje, že vymanit se z tlaků obecně působících v oblasti vyšetřování a justice je nemožné,“ vzpomíná Jiří Svoboda, který se polistopadovou kriminalitou zabýval už v celovečerním filmu Sametoví vrazi (2005).

V knize ho zaujaly i osudy dalších postav, především policistů, kteří jdou na ruku politikům, protože rozhodují 0 jejich funkcích, případně se nechají vtáhnout do spolupráce s podsvětím. Proti této „chobotnici“, zůstává hlavní hrdina v podstatě sám. „Je to román do značné míry autobiografický,“ dodal filmař.

Autor knihy Václav Láska byl policistou jedenáct let. Začínal na obvodním oddělení, potom se specializoval na hospodářskou kriminalitu a po několika letech se stal členem elitního útvaru, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu (ÚFKOS). Od roku 1999 do roku 2003 v něm vedl vyšetřování krachu Investiční a Poštovní banky (IPB) a vytunelování Harvardských investičních fondů Viktora Koženého.

Po zrušení úřadu v roce 2003 od policie odešel, ale boji s korupcí se věnoval 1 potom. Působil v Transparency International a například jako právník najatý Prahou odhalil v městském dopravním podniku řadu pochybných smluv, což vyústilo ve tři trestní oznámení. V současné době je senátorem (SEN 21).

O svých zkušenostech elitního vyšetřovatele vydal v roce 2005 knihu Jak se zavírají tuneláři, kde popisuje hon na Koženého. O tři roky později publikoval román Advokát, jehož hrdina nakonec odejde od policie do advokacie, podobně jako on sám.

Podle Jiřího Svobody jsou Láskovy texty zajímavé především tím, že jsou prožité, na rozdíl od politicko-kriminálních thrillerů „fabulovaných v kavárně“. Ocenil na nich také otevřenost, s níž autor pojmenovává a popisuje některé jevy, a jeho schopnost vylíčit i mechanismus, jímž se člověk dostává do vleku organizovaného zločinu.

Už kolem roku 2010 začal proto Svoboda společně s Láskou připravovat na základě románu Advokát stejnojmenný film. Z natáčení však sešlo.

Po letech se k svému záměru vrátil, jenže proti námětu podle jeho slov mezitím zapůsobil čas a on „nechtěl točit retro film“. Od devadesátých let, kdy Láska pracoval u policie, se totiž mnohé změnilo: jak povaha velkých finančních machinací, tak charakter prorůstání podsvětí do politiky a policie. Odlišné jsou i dnešní technické možnosti, a to na obou stranách zákona.

Svoboda se tedy rozhodl scénář posunout k současnosti. Nicméně základní půdorys - příběh policisty bojujícího s korupcí - zachoval v téměř nezměněné podobě.

Pokud jde o úplatkářské kauzy, zmiňuje třeba jakési blíže nespecifikované předražené armádní zakázky, přičemž se nepokouší rekonstruovat reálné skandály, anebo se inspiruje jménem investiční společnosti, jejíž případ se nedávno vrátil znovu před soud.

„Všichni víme, kolik korupčních případů se za uplynulá léta řešilo a že do nich byli pravidelně namočení ministři a jejich přátelé. To je ze života," zdůraznil Svoboda.

Při psaní scénáře Jiřího Svobodu zaujal také nedávný skandál české rozvědky, jíž se ztratily čtyři speciální přístroje přezdívané Agáta, které umí v určitém okruhu lokalizovat a odposlouchávat sledovanou osobu. K dispozici je však nemá jen stát. Údajně jich je na našem území asi osm v soukromých rukou. Koupit se dají v zahraničí za 20 až 70 milionů korun a jsou velmi nenápadné, protože se vejdou do kufříku.

Scenárista sice ve filmu neřeší případ jejich ztráty, přesto se pokročilé technologie, s jejichž pomocí je dnes možné někoho sledovat, staly důležitým tématem.

Zaujalo ho totiž také, jak tyto možnosti stále rostou a stávají se díky dnes už běžným pouličním kamerám každodenní součástí našeho života. Jen v Praze jsou podle Svobody takových kamer téměř dva tisíce. Patří buď policii, nebo městu, a je samozřejmě možné je nejen využít, ale i zneužít.

Přestože Svoboda měl příležitost si Agátu zblízka prohlédnout, pro účely filmování mohl použít jen maketu a nápodobu softwaru. „Naše Agáta ale vypadá velmi autenticky, což jsem si ověřil při natáčení, když jsem ji ukázal poradci. I podle něj působí věrohodně," dodal.

Vysoká hra rozhodně nelíčí české korupční prostředí v růžových barvách, přesto je Svoboda pesimistický, pokud jde o vztah jeho filmu k realitě: „Myslím, že tato oblast našeho veřejného života je ve skutečnosti daleko horší, než jak se nám ji podařilo ztvárnit.“

Bezútěšný pohled ale prostupuje i samotným snímkem. Například hlavní hrdina říká, že zkorumpovaní politici a policisté „jsou jako tasemnice, čtyři články ulomíte a deset dalších doroste".

Svojí snahou vylíčit propojení české politiky a zločinu bez příkras zaujal Jiří Svoboda i producenta České televize Jana Maxu, jenž s tímto režisérem spolupracuje dlouhodobě.

„Všichni samozřejmě z médií víme, že policie, politika a kriminalita jsou propojené prostřednictvím korupce, a nikdo o tom nemá idylické představy. Ale je potřeba ukázat to i tímto způsobem, ve filmu. Je to expresivní ukazování mechanismů moci,“ zdůraznil.

„Ve filmu se také říká, že veřejnosti se vždy nějaká kauza jen předhodí, aby měla pocit, že demokracie funguje. Hlavní hrdina narazí, když se pokusí tyto hranice překročit, nenechá se zastavit a ty kulisy začne bourat. A to mi připadá jako zajímavá a originální myšlenka," vysvětlil.