Článek
Dokument je naprosto odlišný od Nabarveného ptáčete, ať už barevností, množstvím dialogů, nebo častými komickými momenty. Byl záměr je postavit do kontrastu?
Když jsem uváděl první projekci svého dokumentu pro štáb Nabarveného ptáčete, obměnil jsem Marhoulovu repliku, kterou zval diváky na svůj film. Řekl, že trvá skoro tři hodiny, je černobílý, téměř se v něm nemluví a nehraje v něm hudba. Já větu obrátil a přivítal publikum u filmu, který je sice také dost dlouhý, ale je nejen barevný, je dokonce různobarevný, neustále se v něm mluví a hraje v něm poměrně dost hudby.
Formálně se tedy může zdát rozdílný, ale ve skutečnosti je s ním úzce spjatý tou zvláštní atmosférou výjimečného Václavova projektu. Nechtěl jsem vytvořit něco jako pseudoumělecký rozbor díla, ale zachytit režiséra, dětského herce Péťu Kotlára a členy filmového štábu během té dlouhé cesty, než padla poslední klapka filmu. V jejím průběhu se stanou i vtipné situace, které v mém dokumentu samozřejmě mají své místo.
České lvy ovládlo Nabarvené ptáče, z herců uspěli Schmitzer a Ramba
Od chvíle, kdy bylo Nabarvené ptáče uvedeno do českých kin, jsem se občas setkával se stereotypním přístupem některých lidí. Říkali, že na film určitě nepůjdou, protože nechtějí vidět zvěrstva, která v něm jistě jsou. Nevím, kde k tomuto mylnému pohledu přišli, zřejmě mediální masáží, ale i pro tyto diváky je můj film určen. Podle mě jde navzdory přítomné krutosti o poetický film. A pokud můj dokument, u kterého se můžete i pousmát, rozptýlí obavy těchto diváků a rozhodnou se snímek zhlédnout, budu rád.
Režisér Václav Marhoul (vlevo) s Vojtěchem Kopeckým.
Neměl Václav Marhoul k dokumentu výhrady, když ho zhlédl? Některé scény ukazují jisté problémy při natáčení.
Žádné natáčení se nevyhne problémům. Že Václav Marhoul producent sháněl finanční prostředky ještě během natáčení? Že Václav Marhoul režisér musel zvýšit hlas, když se věci neděly tak, jak vyžadoval? Vždyť je to pravda. V dokumentu jsem nic necenzuroval.
Ale rozhodně se nedá říct, že by na place vládla nějaká autoritářská nálada, naopak. Každý člen štábu byl profík, věděl, co je třeba udělat, ale zároveň si byl vědom, že je součástí něčeho nevídaného, co už možná ve svém profesním životě nikdy nezažije.
Můj dokument je kromě mapování cesty Václava a Péti především poctou úžasně sehranému filmovému štábu, který se skládá z obdivuhodných lidí. Proto jsem v dokumentu většině z nich vepsal do obrazu jejich jméno. Pro mě bylo absolutní poctou být toho součástí.
Režisér Václav Marhoul: Byl jsem v šoku
Podtitul vašeho dokumentu zní Lehce o těžkém natáčení. Co bylo z vašeho pohledu nejnáročnější?
Pro každého bylo náročné něco jiného. Já sám se občas dostával do svízelných situací, které samozřejmě ostatní členové štábu nevnímali. Například, když jsem byl konečně domluvený s Barrym Pepperem, že spolu uděláme rozhovor do dokumentu, a vzhledem k soustředění herců na svou roli nebyla taková domluva vždy jednoduchá, tak mi náhle vypověděla službu kamera. Barry měl mít další den už poslední záběry, po kterých odlétal domů.
Byli jsme tehdy ve vojenském újezdu v Boleticích u Českého Krumlova. A jelikož jediný servis byl v Praze, okamžitě jsem se tam s kamerou rozjel. Nakonec jsem přijel těsně před zavíračkou, ale přemluvil jsem servismana, že si kameru na opravu vezme domů.
Ještě v noci byla opravená a já mohl být ráno zpět v Boleticích tak, jak jsme byli s Barrym domluveni. Proti každodenním výzvám Václava Marhoula, Vladimíra Smutného a celého štábu to byla vlastně banální příhoda.
Herec Stellan Skarsgård (vlevo) a Vojtěch Kopecký.
Hlavní představitel Petr Kotlár je v dokumentu zachycen jako herecký talent, který prokazuje značnou odvahu. Zároveň je ale místy vzpurný, v jeden moment dokonce režisérovi napíše zprávu, že nadobro končí. Jak ho vnímáte vy?
Od Václava to byla šťastná volba. Péťa je fotogenický, přirozený, sociálně přizpůsobivý, schopný komunikovat s kýmkoli. Na začátku natáčení ale vůbec neměl ponětí, jak to bude během skoro dvou let únavné a zdlouhavé. Bylo pro něj těžké se na dobu natáčení odloučit od svého prostředí, rodiny, kamarádů.
Od počátku se dbalo na to, aby nepocítil psychické ohrožení z toho, co se natáčí, ale zároveň aby se nenudil a nezačal zlobit. Střídaly se u něho dětské koučky, ze začátku byl přítomen i psycholog a celou dobu ho doprovázela babička. Pro mě to byla spíše překážka, protože ve chvílích, kdy Péťa netočil, jsem nemohl naplňovat své představy o natáčení s ním.
Cesta, kterou si k Péťovi hledal Václav, také nebyla jednoduchá. Ale doufám, že je v dokumentu patrná. Situace, kdy mu naštvaný Péťa napsal zprávu o konci své účasti na natáčení, se týkala zákazu stříhání vlasů po dobu čtyř měsíců. To Péťa nesl těžce.
Z nedostatku zkušeností s natáčením se také projevily obavy, jak se to vlastně všechno bude dělat. Když mu například Václav objasňoval scénu, kde jeho postava Josky pomáhá léčit nemocné, až nakonec sám onemocní, Péťa se zarazil a zeptal se, jestli bude muset opravdu onemocnět. Postupem času pronikal do tajů filmování víc a víc a na konci natáčení už z něho byl plnohodnotný člen štábu.
Herci Udo Kier a Barry Pepper: Nabarvené ptáče je relevantní film
Nejde o vaši první poctu Marhoulovu dílu, už v roce 2008 jste natočil Deník Tobruk. Čím si vás režisér získal?
Ještě předtím jsem natočil půlhodinové Po stopách Mazaného Filipa o jeho režijním debutu. Deník Tobruk má hodinovou délku a 11 barev ptáčete dvouhodinovou. Jestli budu točit o dalším Václavově filmu, obávám se, že to bude velmi dlouhý dokument.
Pro mě je Václav takový kovboj českého filmu. Osamocený bojovník, pracovitý, upřímný a spravedlivý. Jde si za svou vizí, i když to zpočátku může vypadat jako marný boj, a dokonce to může na tvářích okolních pozorovatelů vyloudit i posměšný úšklebek. Ale on na to nedbá. A dokáže strhnout i podobně naladěné lidi.
Takhle to má nejen s filmem, ale vlastně se vším. A já si ho za to nesmírně vážím. Má mou důvěru.
Může se vám hodit na Zboží.cz: