Vít Klusák a Filip Remunda: Krása dokumentu spočívá v reakci na nepředvídatelnosti

V roce 2004 byl Český sen hypermarket plný zlevněného zboží. Co by jím bylo dnes?

Klusák: Nenápadně bych vás opravil. Marketing našeho falešného hypermarketu se neopíral o slevy, ceny jsme opisovali podle tehdejších standardů.

Šlo o to, jestli lidé přijdou na jeho slavnostní otevření na základě chytlavosti reklamní kampaně, která záměrně popouzela odrazováním od nákupu. Její slogany zněly: nechoďte, nenakupujte, netlačte se… Zkoumali jsme marketingové principy a to, zda se jimi konzument nechá polapit, ačkoli samotný produkt vůbec neexistuje.

Remunda: Tehdy jsme byli zranitelní a naivní ve vztahu k reklamě. Dnes naivně věříme politickému marketingu. Dáváme si sice už větší pozor na to, co kupujeme, poměrně málo ale řešíme, koho volíme. Do značné míry podléháme sloganům na billboardech a spotech nebo strategii marketérů na sociálních sítích.

Toto téma jste v roce 2015 naťukli ve snímku Matrix AB ze série Český žurnál. Plánujete se mu dále věnovat?

Klusák: V posledním roce jsem si uvědomil, že už nemám energii nořit se do podobně negativních až toxických témat. Pokračování nechystám. Natáčení s Andrejem Babišem představovalo nekonečný souboj o každý záběr a slovo. Sice slíbil, že nebude nic skrývat ani nás odnikud vyhánět, jenže jakmile jsme zapnuli kameru, všechny sliby padly.

Přijde mi vtipně děsivé, že podle průzkumů až třicet procent voličů v den voleb netuší, komu svůj hlas hodí. Pak rozhodují sliby z billboardů. Jediné, co se proti tomu dá dělat, je vzdělávat děti o záludnostech marketingu už na základkách.

Z neblahé covidové situace vycházel i váš loňský film Velké nic. Příště tedy přijde něco optimističtějšího?

Klusák: Velké nic jsme se s mou ženou (dokumentaristka Marika Pecháčková – pozn. red.) snažili pojmout víc jako filmovou báseň než investigaci. Na pandemii jsme zkusili najít i něco krásného, a přitom neopomíjet její tragické podtóny.

Remunda: Nedávno jsme se vrátili z natáčení v Japonsku, kde jsme s mou manželkou Ivonou Remundovou pracovali na filmu o ADHD (porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou – pozn. red.). Natáčeli jsme tam mimo jiné se zakladateli lesní terapie neboli šinrin-joku.

Fascinuje nás, že v této industriální zemi, kde lidé z přepracování páchají sebevraždy, se můžete objednat na lesní koupel. Film jsme točili mezi tisíce let starými cedry, což byl duši povznášející zážitek.

Autorskou dvojici jste utvořili už na FAMU. Jak jste si padli do noty?

Klusák: Oslovil jsem Filipa coby staršího spolužáka. Imponovalo mi, jak sebevědomě vystoupil na jednom semináři. Sešli jsme se a povídali si o všem možném.

Vyprávěl jsem mu o projektu Petra Lorence a Krištofa Kintery. Zorganizovali totiž letákovou kampaň na neexistující supermarket GigaDiga. Spáchali to v malém, nijak ji nedokumentovali. Filipovi připadalo, že jde o geniální filmový námět. Dovolili jsme se Petra a zrodil se Český sen.

Podle prvotiny jste vymysleli název vaší produkční společnosti Hypermarket Film?

Remunda: Kvůli natáčení debutu jsme potřebovali založit právní subjekt. Vítův bratr nám radil, že bychom se měli jmenovat Filmaři, s. r. o., po vzoru malířů nebo sazečů. Chvíli jsme zvažovali i název Ministerstvo filmu.

Klusák: Líbila se nám představa, že by kolegyně produkční zvedaly telefon a představovaly se jako ministerstvo. Teď říkají: Dobrý den, Hypermarket, což je podobně padlé na hlavu. V názvu je ukrytý paradox, že dokumentární filmy nevznikají pro byznys. Když na zdařilý dokument přijde do kina pár tisíc diváků, je to úspěch.

Brali jste to od počátku tak, že vás živí natáčení pořadů typu Ano, šéfe! a dokument máte jako volnou tvorbu?

Remunda: Život dokumentaristy sestává z období, kdy je práce i peněz víc a kdy méně. Firmu dokážeme zredukovat na minimální počet zaměstnanců, bývali jsme i bez kanceláře. Snažíme se držet si víc příležitostí. Projekt Ano, šéfe! byl atypický v tom, že jsme poprvé spolupracovali se soukromou televizí. Dlouhodobě však pracujeme i se zahraničními koproducenty.

Na který projekt jste nejhrdější, co se týče vynaloženého času, úsilí, finančních prostředků?

Klusák: Na to se těžko odpovídá. Vždycky nejvíc hoříte pro to, co zrovna děláte.

Remunda: Trochu se pozapomnělo na náš cyklus Burianův den žen, který vznikl pro Českou televizi. S Honzou Burianem jsme jeden díl s obyvateli věžáku v Bajkonurské ulici točili zcela bez scénáře na principu absolutní improvizace. Bylo to něco neopakovatelného. Dodnes máme tenhle nenápadný film rádi. Krása dokumentárního filmu spočívá v tom, že reagujete na naprosté nepředvídatelnosti, které byste nedokázali v žádném scénáři vymyslet.

O festivalu Ji.hlava jste roku 2006 natočili portrét Setkat se s filmem. Zúčastnili jste se už jeho prvního ročníku v roce 1997, kdy ho nynější ředitel Marek Hovorka pořádal ještě coby gymnaziální student?

Remunda: Já ano. Přijel jsem s Olgou Sommerovou, která na něm uváděla své filmy. V kině Dukla se uprostřed projekce rumplovalo s kamny. Venku bylo sychravo, pršelo, uvnitř se promítaly autorské dokumenty. Kino bylo plné lidí, kteří po projekcích debatovali s autory. Prožíval jsem to s radostí a tento pocit z festivalu mi zůstal dodnes.

Klusák: S mou tehdejší přítelkyní jsme dorazili na asi třetí ročník. Měli jsme velký hlad a málo peněz. S padesátikorunou jsme zkusili štěstí ve výherním, nebo spíš „proherním“ automatu. Naštěstí jsme vyhráli asi čtyři stovky a zaplatili jsme si jimi už snědený oběd.

V programu jsem si povšiml, že v kině Dukla se hraje asi 3,5hodinový film Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství režiséra Karla Vachka, jehož část bych ještě stihl. Vydal jsem se na něj sám a s otevřenými ústy ho dokoukal.

Zaujalo mě, jak Vachek vstupoval před kameru a zcizoval situace, jak překvapoval své protagonisty, štáb i sám sebe. Během diskuse si zapálil dýmku a pekelně se rozohnil nad každým dotazem z vyděšeného publika. Bylo to mé první a určující setkání s tvořivou vášní.

Filipe, letos se na přehlídce bude promítat i váš nový snímek Štěstí a dobro všem o dělníkovi a vystudovaném jaderném fyzikovi z Novosibirsku, jemuž se stýská po Sovětském svazu. Jak jste se s protagonistou Vitalijem seznámil?

Remunda: V Moskvě jsme hledali lidi, jimž změnil život hlas Karla Gotta, který byl určující fenomén pro obyvatele Sovětského svazu. Během dvou dnů jsme se setkali s asi padesáti fanoušky v Českém domě a byli jsme z toho dost unavení. Dostali jsme tip na jednu zpěvačku z Novosibirsku, která interpretuje Gottovy písně. Náš produkční tam pak našel právě Vitalije, který podporuje Vladimira Putina a rád se otužuje ve studené řece.

Když jsme za ním vyrazili, uvízli jsme v dopravní zácpě. On si myslel, že přijíždí Československá televize. Od prvního momentu chtěl být zachycený v ledové vodě. Kvůli půlhodinovému zpoždění jsme ho tak skoro zabili…

Vitalij mě zaujal svou hyper-upřímností. Na rozdíl od Švejka ale inklinuje k násilí. Mísí se v něm postsovětská naivita se vzdělaností, má dva univerzitní diplomy z filozofie a fyziky. Vyrůstali jsme ve stejné době a podobném režimu, přesto jsme v politických postojích úplně vzdálení.

Je prototyp sovětského člověka?

Remunda: Rusové žijí v informačním vakuu, které je myšlenkově vrací do dob SSSR. V ruštině existuje výraz zombírování, což se dá vyložit tak, že vám média ukradnou mozek. Vitalijova maminka během natáčení mluvila velice často jako televizní propagandisté.

Vitalij se na televizi vůbec nedívá. Částečně si zachovává odstup prostřednictvím internetu. Zásadní zkušeností, která mu do jisté míry otevřela oči, pro něj byl koronavirus, který jeho ekonomickou situaci ještě zhoršil. Tehdy zjistil, že to ve světě funguje jinak než v Rusku.

Film vznikal v neklidných letech 2016 až 2024. Jak se změnily podmínky natáčení po vypuknutí pandemie a pak po ruské invazi na Ukrajinu?

Remunda: V Rusku je v současnosti nebezpečné natáčet nezávislé dokumenty. Naposledy jsme tam odjeli s vědomím tohoto rizika. Silové složky sledují jakýkoli náznak odporu proti vládě. Cizinec je zejména na periferii vždycky podezřelý.

Na Sibiři si pro nás ve dnech prvního výročí invaze na Ukrajinu přišli policisté do hotelu a byli jsme vyslýcháni. Pochopili jsme, že kdybychom tam zůstali, nedopadlo by to pro nás dobře. Poslední výslech nás čekal na letišti od agentů FSB (Federální služby bezpečnosti – pozn. red.). Trval několik hodin a byl daleko nepříjemnější. Nakonec nás nechali odletět a řekli nám, že lidé jako my nejsou v Rusku vítáni.

Víte, letos jste překvapil hraným krátkometrážním debutem Bomba o explozi na vánočním trhu. Co vás vedlo k odbočce od dokumentaristiky?

Klusák: Asi hlavně zvědavost prozkoumat druhý břeh kinematografie. Stavět hraný film je úplně jiný typ výzvy. Dokumentární film má spoustu předností, ale i slabin, vždycky prostě nejde natočit všechno.

Narazil jsem na skutečný příběh z Londýna z roku 1999, u kterého kamera nebyla. S kolegyní Terezou Vejvodovou jsme ho chtěli převyprávět, protože nám přišel metaforicky přesný vůči tomu, co se dnes děje. Ve společnosti tiká řada očividných výzev, a přitom s nimi nikdo nic pořádně nedělá. A o tom je i náš film.