Vědkyně Zdenka Sokolíčková: Příběh Špicberků není jen o ledním medvědovi na tající kře

Návštěvníky prochází myšlenka, že každý má právo žít tam, kde chce. Vážně to tak vnímáte? Přece jen žijeme v 21. století, v době velkých geopolitických, ekologických změn.

Zdenka Sokolíčková: Jsem sociální antropoložka. To, co popisujete vy, je vysoká geopolitická hra. Já ve svém povolání vycházím ze zkušeností konkrétních lidí, z jejich životů, z jejich starostí, radostí. Tenhle pohled je pro můj výzkum nejdůležitější…

A stále si také trvám na tom, že mě ruší představa, že nakreslíme nějaké hranice, určíme, kdo jsme MY a kdo jsou ONI. Kdo tam, na určitém území, (ne)může žít. Viděla jsem to i v Longyearbyenu, kde by spousta lidí chtěla vnímat „norskost“ ne na základě určených pravidel, zákonů, ale na základě norských ideálů typu svoboda, tolerance, demokracie. A tyhle hodnoty jsou nyní Nory na Špicberkách pošlapávány, což si myslím uvědomuje i část Norů… Na vaši otázku, zda by si měl každý právo určit svůj domov, bych tedy odpovídala stále ano.

Veronika Lišková: Myslím si, že v souvislosti se Špicberky je navíc potřeba zmínit i rok 1925, kdy připadly Norsku na základě mezinárodní dohody. Podle ní nad nimi mají sice Norové správu, ovšem všichni občané ze signatářských zemí mají na souostroví bezvízový přístup, mohou ho ekonomicky využívat. Pod podmínkami, že dokážou najít střechu nad hlavou, mají finanční prostředky k pobytu. Ten status Špicberků je jednoduše i z hlediska práva velmi specifický. Teoreticky je tam každý vítán. Praxe je jiná.

Vážně se Norům divíte, že tam nechtějí každého?

Veronika Lišková: Jsem dokumentaristka. Popsala jsem to, co se na Špicberkách děje a čeho byla Zdenka jako vědkyně, máma, cizinka svědkem. K tomu patří i norské snahy udělat z místa oblast pevně spojenou s vědou a turismem. I z ní je naprosto zřejmé, že cizinci tam budou přicházet a že pracovní síla pro naplnění cílů nemůže být pouze z norských „zdrojů“. Musí být „levnější“.

Ze všeho, co se na Špicberkách děje, mám někdy pocit, že Norové nemají vše domyšlené. Je tam nesoulad mezi velkými politickými cíli a reálnými životy. Asi nikdo z nás nechce žít tam, kde stále slýchává: tady nejste doma, Norové mají přednost…

V dokumentu ovšem taky zaznívá, že tamní cizinci sem tam nemluví norsky. Spoléhají na angličtinu. Umíte norsky, paní Sokolíčková?

Zdenka Sokolíčková: Během pobytu jsem se naučila norštinu plynule. Byla mým pracovním jazykem. Ona není ani úplně složitá, když umíte německy a anglicky. Norštinu si osvojily i naše tři děti. Ovšem do dneška si ji uchovaly v různém rozsahu. Také k ní jinak přistupují. Na tom, aby ji ale nezapomněly úplně, pracujeme. Díváme se na norské pořady, čteme norské knihy.

Vraťme se ještě na úplný začátek vaší spolupráce. Prozradíte mi, jak konkrétně probíhalo natáčení filmu?

Veronika Lišková: Zdenka byla na Špicberkách celkem dva a půl roku a my jsme za ní vyrazili tuším sedmkrát. Strávili jsme tam tedy společně asi dva měsíce. Jinak jsme udržovaly/i kontakt ještě prostřednictvím audiodeníků, které mi posílala, a domácích videí, jež natáčela s manželem, a to bylo pro dokument až zásadní. Musela jsem vědět, co se děje s jejím výzkumem, s jejich rodinou, s místem, v němž se rozhodli být načas doma.

Natáčení je vždy zásahem do soukromí. Souhlasila jste s ním hned, paní Sokolíčková?

Zdenka Sokolíčková: Ono to bylo celé od začátku jinak. S Veronikou jsme se znaly už ze studií kulturologie. Byla o ročník výš než já. Kdysi jsme taky spolu točily/i dokument o lidech, kteří tvoří pár, v němž jeden je věřící a druhý nevěřící. Jednoduše jsme se znaly/znali. A v době, kdy jsme s mužem zjistili, že jsem dostala grant na můj výzkum na Špicberkách, jsme nevlastnili žádný dobrý fotoaparát, případně kameru. Chtěli jsme tam náš budoucí život zaznamenat. Nejdřív jsme uvažovali o sbírce na HitHitu, proto jsme oslovili Veroniku, jestli by nám k ní nepřipravila klip. Takže to původní oslovení bylo z naší strany.

Veronika Lišková: A já jsem jim pak v kavárně rovnou navrhla natočení celovečerního dokumentu na tohle téma.

Na Špicberkách jste, paní Sokolíčková, dělala svůj výzkum na základě grantu. Jakého?

Zdenka Sokolíčková: Konkrétně šlo o nejštědřejší evropský grant tohoto druhu. Jmenuje se Marie Skłodowska-Curie Individual Fellowships. Podporuje mobilitu akademiků, kteří mají na prestižních pracovištích dělat vlastní výzkumu. Mě proto v případě Špicberků zastřešila univerzita v Oslu, ovšem jelikož jsem žila a pracovala na Svalbardu (norský název Špicberků - pozn. red.), do Osla jsem jela jen asi dvakrát. Další konzultace probíhaly online, což odráželo i skutečnost, že do našeho pobytu vstoupila hodně pandemie.

Paní Zdenka si Špicberky pro domov vybrala. Vám se tam líbilo také, paní režisérko?

Veronika Lišková: Mé první setkání se Špicberky bylo hodně intenzivní, šlo až o hluboce fyzický pocit. Uvědomila jsem si naplno nebezpečí polární krajiny kolem sebe, bezbrannost, maličkost. Je to taková zasněžená „poušť“, která vás svou krásou zcela uhrane.

Pojďme ještě k vám, paní Zdenko. Špicberky jste opustili před více než rokem. Kde teď žijete?

Zdenka Sokolíčková: V Novém Městě na Vysočině. Vrátila jsem se zpátky tam, kde mám kořeny. Žijeme v krajině, kterou znám, v místě, kde mí rodiče odpočívají na hřbitově, kde rostou jabloně, jež znám od dětství. Je nám tam dobře, i když muž pochází z Prahy, na Vysočinu se kvůli mně přestěhoval.

Jsme zase u domova. Zvykli si vaši synové po návratu na jiné školství?

Zdenka Sokolíčková: Tohle jsme řešili s předstihem. Vzdělání jsme jim vybírali. Nakonec dojíždíme z Nového Města deset kilometrů do vesnické školy, kde jsme spokojení a jsou tam spokojení i dva synové. Mají skvělou družinu, škola je u lesa. Nejmladší ještě chodí do lesní školky, z níž je nadšený.

Kde nyní pracujete?

Zdenka Sokolíčková: Na malý úvazek stále na hradecké univerzitě, z níž jsem vyjížděla. Většinový úvazek mám na nizozemské univerzitě v Groningenu. Pracuju pro ni na dálku.

Promítali se vaši Návštěvníci vedle Česka, kde uspěli mimo jiné na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, nedávno zaujali diváky na festivalu Jeden svět, i v Norsku?

Veronika Lišková: Měli jsme premiéru na jednom norském festivalu. Nyní se snažíme dostat i k nefestivalovému publiku. Selektivně dokument běží v několika filmových klubech. Ozývají se nám i norské spolky na ochranu přírody. Myslím si, že bude dobře, když se film objeví v rámci komunitních projekcí.

Zdenka Sokolíčková: A úplně první premiéra byla na Špicberkách. Což bylo pro nás s Veronikou velmi důležité. Chtěly jsme, aby místní viděli dokument dříve než diváci v pevninském Norsku. Bylo na ní plno. Po promítání následovala hezká hodinová diskuse… Reakce na dokument jsme tam jinak získaly jen a jen pozitivní. Lidé oceňovali hlavně to, že příběh Špicberků, příběh Longyearbyenu není prezentován jen jako story o „ledním medvědovi sedícím na tající ledové kře“, že jsou v něm i ti, co považují tohle místo za domov.