Článek
Kniha je příběhem velké a vášnivé lásky Ingrid Bergmanové a válečného fotografa Roberta Capy. Britský spisovatel Chris Greenhalgh pro ni čerpal jak z Capových memoárů z druhé světové války, tak z hereččiny autobiografie My Story, kterou Bergmanová napsala s Alanem Burgesem.
Bergmanová se s Capou setkala krátce po válce v Paříži, když jako hvězda filmů Casablanca a Komu zvoní hrana a laureátka Oscara za Plynové lampy vyjela na turné za americkými vojáky v Evropě.
Jejich sbližování bylo pozvolné. Třicetiletá Bergmanová byla v té době vdaná za lékaře Pettera Lindströma, s nímž měla dcerku Piu. O to vášnivější a zároveň zoufalejší pak byla jejich tajná láska, hraničící s posedlostí. Její vyzrazení by ovšem tehdy znamenalo velký skandál jak v hollywoodském studiu, tak mezi hereččinými fanoušky, pro které byla Bergmanová ztělesněním mravnosti, čistoty a zodpovědnosti.
Greenhalgh vypráví příběh velké lásky, bolesti a ztráty, ale zároveň dává ve velmi detailním zachycení pocitů i těsně poválečné atmosféry nahlédnout do myslí svých hrdinů i do Paříže a Hollywoodu té doby.
Herečka, svazovaná přísnými pravidly studia, jemuž pevnou rukou vládl producent David O. Selznick, se v Paříži náhle cítila nevídaně svobodná.
„Náhle jí dojde, že mimo hotel a bez Joeovy (bodyguard dosazený studiem – pozn. red.) tyranské pozornosti neprožívá tu podřízenost, kterou pociťuje v Americe. Tady může svobodně chodit po ulicích, navštívit kterýkoliv obchod, galerii nebo bar a užívat si plnokrevného života,“ píše Greenhalgh. V knize velmi věrně zachycuje atmosféru a životní podmínky obou míst ve stejné době najednou.
Podobně v osudu Capy, vyprávěném ich formou, se vrací k útrapám války i k detailům, které si člověk běžně ani neuvědomuje nebo je spíš nezná.
„Je to až legrační, že kdykoliv jsem mluvil s obyčejnými vojáky, a oni věděli, že možná další den zemřou, vždycky mi chtěli povídat o svých dívkách. Když měli namále, začali vyprávět o krásném děvčeti, které na ně doma čeká, a člověk přitom prostě věděl, že ne všichni mluví pravdu,“ stojí v knize.
V často vášnivých debatách a rozepřích mezi Bergmanovou a Capou se autor navíc zabývá i mnoha dalšími životními otázkami. O poslání válečného fotografa a eventuální problematičnosti jeho počínání Capa říká: „Asi potřebuju mít dojem, že svět se řítí dopředu, a ten směr skoro vždycky určují války. Takže nemám jinou možnost než být u toho. Vybavuju si okamžik ve Španělsku. Jeden chlapík zrovna vstával, měl jsme ho v hledáčku. A ve stejné chvíli, kdy ho zasáhla kulka, jsem zmáčknul spoušť. Absolutně ve stejný zlomek vteřiny.“
Bergmanová fotografa pozoruje: „Takže chceš šokovat, ale taky chceš, aby si lidi říkali: Pozor, to je sakra dobrá fotka?“ A on odpovídá: „Tak nějak.“
Kniha Miloval jsem Ingrid Bergmanovou je poutavá, velmi dobře se čte a přináší atraktivně zprostředkované životní osudy dvou velmi slavných lidí ve velmi vypjaté době.