V brněnské vile Tugendhat bych si přál bydlet, říká dánský herec Claes Bang

Nemyslím si, že je důležité natáčet o středověku jako takovém. Osud Viléma Tella je zajímavý sám o sobě bez ohledu na éru, v níž žil. Že je jeho příběh stále tak populární, to musí mít důvod.

Když jsem si ve scénáři poprvé četl o situaci, při níž byl donucen sestřelit jablko z hlavy svého syna, příliš jsem neznal kontext.

Nevěděl jsem, že jde o příběh lidí, kteří si nárokovali svobodu a vlastní zem. Ten se zhmotnil v jednom muži řešícím dilema, zda se má sklonit před rakouským vévodou, nebo se pokusit bojovat proti moci. Takový by se mohl odehrát i dnes.

Trénováním střelby a zkoušením těchto scén jsme strávili hodně času. Tolik jsme však nenacvičovali míření na terč. Během natáčení jsme totiž nevystřelili jedinou šipku, protože by to bylo nebezpečné.

Trénink byl hlavně o podrobném seznámení se s touto zbraní, abych navodil dojem, že je součástí mé ruky.

Vzpomínám na něj s láskou. Natáčeli jsme v létě a bylo to moc příjemné. Zásadní podíl na tom měla vila Tugendhat, v níž jsme strávili spoustu času.

Architektura Miese van der Roheho je nepřekonatelná. Zbožňuji jeho Barcelonský pavilon, který jsem nesčetněkrát navštívil. Brněnská vila je mu velmi podobná s tím rozdílem, že v ní můžete bydlet. Kdybych si mohl zvolit svůj vysněný domov, byla by to právě vila Tugendhat.

Kromě Brna jsme natáčeli také v Praze, kterou miluji stejnou měrou. Moc se mi líbí i jiná historická středoevropská města, třeba Budapešť nebo Vídeň. Všechna mají nádech staré Evropy, který si pokaždé užívám. Navíc v nich vždycky potkávám samé sympatické lidi.

Rozhodně ano. Když hrajete ve filmu, který získá Zlatou palmu na festivalu v Cannes, najednou o vás každý ví. Čtverec mi otevřel mnoho dveří, především směrem do zahraničí. Za to jsem režisérovi Rubenu Östlund neskonale vděčný.

Dokonce mám dojem, že jsem se s česko-slovenským producentem Skleněného pokoje Rudolfem Biermannem potkal právě ten večer, kdy jsem si převzal Evropskou filmovou cenu. Rovnou mě tehdy ke snímku přizval.

Takhle o tom moc nepřemýšlím. Když hraji, snažím se co nejvíce oddat konkrétnímu momentu. Herectví je občas kouzelné a strhující, jindy až frustrující. Kdybych přemýšlel, jaký bude výsledek, nedopadlo by to dobře.

Rubenovou raritou je, že točí maximálně jednu scénu denně s velkým množstvím různých záběrů. Z tohoto pohledu je každý jeho počin mimořádný.

Instinktivně. Jakmile mě něco okamžitě osloví, zajímám se o to, s kým bych na projektu spolupracoval a jaký příběh bychom odvyprávěli. Musí mě fascinovat a inspirovat. Je to podobné, jako když čtete knihu. Už po pár stránkách cítíte, zda se na její děj napojujete, nebo ne. Tím se ve své profesi řídím.

Začalo to na střední škole, hrál jsem ve školním představení. Měl jsem tenkrát kapelu, když mi kdosi navrhl, jestli bych nechtěl být herec. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že by mi to šlo.

Dal jsem tomu šanci a bylo to skvělé. Pak to šlo ráz na ráz. Přihlásil jsem se na vysokou školu herectví v Kodani, jenomže mě odmítli. Vyšlo to až napodruhé. Studoval jsem tam čtyři roky.

Je můj největší hrdina. Říkám to samozřejmě s ohledem na jeho hudební stránku, ale velice rád ho mám rovněž jako herce. I z jeho rozhovorů a celkového přístupu k umění je patrné, jak moc milý, přátelský a chytrý byl. Obdivuji i Davida Lynche, prostě tyto dva Davidy.

Dalo by se to tak nazvat. Hudba u mě funguje jako protilék, je pro mě prostředkem vyjádření a prozkoumávání vlastní kreativity. Herectví je kolektivní práce a já se rád čas od času uzavírám do svého tvůrčího prostoru, který nikdo nenarušuje a neříká mi, co mám dělat.

Ano. Neposlouchám nic o tom, že musíme pohnout, protože zajde slunce a budeme opouštět plac. V hudbě nikam nepospíchám. Sednu si do svého malého studia a nevnímám žádný tlak. Objevuji a zkouším různé věci tak dlouho, než pocítím, že vzniklo něco bezvadného.