Tereza Těžká: Sexuální predátor není ošklivý zubatý pán

Bylo tam uvedeno, že se jmenuju Michaela Soukupová. Je mi skoro třináct let. Mám ráda Lady Gagu. Hraju na piano. Byly v něm uvedeny i mé reálné fotografie z mého dětství, které jsme vyštrachali někde v mém počítači.

Ne. Vůbec. Ani náhodou. A kdybych měla možnost jít do toho znovu, tak určitě jdu. Přestože to byla nejtěžší práce, kterou jsem kdy dělala. Zároveň byla tou nejkrásnější prací, kterou jsem kdy dělala. Zjistila jsem, že dělat věci, které mají smysl, je taková moje náplň života.

Ano.

Určitě. Bylo mi dvanáct. Na internetu jsem se seznámila s pánem, s mužem, nevím, kolik mu bylo přesně. Neměl uvedený věk. Tvrdil mi, že je hrozně nemocný, že umírá, že doktoři to s ním už vzdali a že ho napadla ještě poslední varianta, že četl o nějakém starodávném rituálu, kde se muži léčili panenskou močí. A prosil mě, jestli bych mu neposkytla tu panenskou moč. Říkal mi, že mu můžu zachránit život, že to bude skvělé, že mi samozřejmě zaplatí.

Pětistovku. Panebože! To byly v té době pro mě úplně neuvěřitelné peníze. Tehdy jsem měla kapesné, dostávala stovku na měsíc, aby se neřeklo... Mít pětistovku v kapse? To bylo úplné: wow.

Byli jsme domluvení, že donesu moč ve skleničce na nějaké místo. Položím ji tam. A odejdu, abych byla v bezpečí. To navrhl on sám, aby ukázal, jak je hodný. Měl si na to místo pro skleničku přijít, nechat mi tam ty peníze a odejít... Já jsem tehdy zvažovala, že to udělám. Měla jsem odmalička takový nějaký pocit, že musím pomáhat lidem. Tím, jak na mě tlačil, že je to důležité, že jinak umře, mi to přišlo naprosto ušlechtilé. Jenže on pak začal tlačit: že ji potřebuje teplou, že by bylo dobré, abych ji načurala na tom místě. Už to začal směřovat někam na odlehlá místa. Na pole za hřbitovem...

Začaly se mi v hlavě promítat všechny ty věci, které rodiče říkají dětem doma: bacha na podobné lidi. Tak jsem to odvolala. Řekla jsem: Ne. On pak začal tlačit. Říkal věci typu: Dobře, tak já kvůli tobě umřu. Ty mě budeš mít na svědomí. Proklínám tebe, tvoji rodinu… Já jsem tehdy udělala tu nejlepší věc, co jsem mohla. Svěřila jsem se rodičům. Šla jsem za nimi úplně takhle (rukama ukazuje, jak se třásla – pozn. red.). Klepaly se mi ruce. Ale bylo to to nejlepší. Tenkrát jsme ho zablokovali. Smetlo se to ze stolu. Bylo to dobré. Ale myslím si, že tam hrál velkou roli fakt, že mě neměl čím vydírat. Neposílala jsem mu žádné fotky.

Tenkrát ne.

Jestli jsem se bála o své bezpečí?

Ne. Během natáčení, včetně schůzek, jsme byli přísně chráněné. To trvá doteď. Ale bohužel o tom nemohu blíže mluvit, aby se nenarušila efektivita naší ochrany.

Ne.

Na tohle jsme měli vyloženě skriptky. Počítaly, s kolika lidmi jsme se potkali, kolik lidí nás oslovilo, s kolika jsme si psali, s kolika jsme měli videohovor. Takže vím, že nás oslovilo celkem 2458 mužů. Což je úplně neuvěřitelné. Reálně jsme si každá z nás psala s tak sto až dvě stě muži. Za den natáčení ve studiu jsme všechny dohromady udělaly tak třicet videohovorů.

Ano.

Tohle je takové téma, které nechci kvůli divákům úplně specifikovat. V dokumentu bude jedna žena, která vystačí za všechny, je to něco úplně neuvěřitelného. Nicméně ženy nás oslovovaly velice málo. Většinou otevřeně mluvily o své homosexuální orientaci. Zjišťovaly, jestli to nemáme třeba podobně. Určitě byly v komunikaci mnohem mírnější než muži. Nemanipulovaly s námi moc, nebyly agresivní. A když byly, tak se časem ukázalo, že jde o muže.

Určit nějaký typ je hrozně těžké. Oslovovali nás muži od dvaceti do sedmdesáti let. Byli bohatí, chudí. Mluvily jsme se studentem medicíny, řidičem taxíku, chlapcem, který pracoval v restauraci, mladým klukem z rozvrácené rodiny, rozvedeným mužem, ženatým…

Asi nejčastější jejich odpovědí bylo: Porno mě už nebaví. Myslím si ale, že je v tom mnohem víc. Každý má jinou motivaci. Jediné pravidlo, které se dá uvést a které jsme vypozorovali, je, že mladé holky oslovují zejména proto, že se s nimi líp manipuluje… Úplně šílené je, že mezi tím počtem, jak jsme zjistili od odborníků, je „jen“ tři až pět procent pedofilů. Ostatní jsou takzvaně psychosexuálně normální. Ale kdo jsou ve skutečnosti? To je těžké říct.

Asi byste se divila, jak strašně rychle to šlo. Já jsem byla úplně vykolejená. I ve filmu je vidět, že Vít s Bárou mi zakládají profil, protože jsme chtěli, aby bylo ukázáno, jak se to dělá. Dávají na něj můj profil, píšou, co mám ráda… Ten profil ještě není hotový a já už mám šestnáct žádostí o zprávu.

Viděli ikonku, viděli, že jsem nová, že jsem online. Pak to bylo hrozně rychlé. Ahoj, nepopovídáme? Když jsem odpověděla: Popovídáme, následovaly poměrně záhy otázky: Už jsi s někým spala? Už ses s někým líbala? Chtěla by sis popovídat o sexu? Sexuální téma se objevilo hned ve druhé třetí větě.

Nespočet. To ani nejde říct. Téměř každý muž, s nímž jsem si psala, tak mi posílal penis. A ne jednou. Pracovali jsme deset dnů v ateliéru a potom, abychom mohli experiment – nevím, zda jde o správné slovo – rozšířit, tak jsme si pracovní notebooky a telefony vzaly domů (tři herečky – pozn. red.). Pokračovaly jsme v té konverzaci, abychom věděly, kam se to posune. Pamatuju si, že byl Štědrý den, a já jsem nikdy předtím nedostala tolik „přání“.

Ano, s fotografiemi penisů. Byla velmi kreativní.

Většinou jsem na to nereagovala. Nebo jsem se ptala, proč mi to dotyčný posílá. Jaký je jeho záměr. Stávalo se ovšem spíš, že než jsem na fotku stačila jakkoli reagovat, muži sami kladli otázky: Líbí se ti to? Podívej se na to, co tomu říkáš? Přišlo mi to až hrozně zvláštní. Každý to má asi jinak. Ale mně osobně nepřijde mužský penis vytržený z kontextu nijak vzrušující. Je to fotka orgánu… Pro tu dívku to může být okořeněné možná tím, že je to první penis, který takhle vidí. První zkušenost…

To byla moje největší noční můra, hlavně na těch osobních schůzkách, kde jsem se setkávala s muži po měsících psaní. Už jsem věděla, co na sítích dělají, jak se chovají ke dvanáctileté holce… Měly jsme (tři herečky – pozn. red.) při schůzkách bodyguardy, kteří nás chránili. Jako záchranné slovo, kdyby se cokoli stalo, sloužilo: Požár. To znamenalo, že bodyguard vstane a sundá toho muže na zem. Já si kolikrát říkala: Co kdybych to použila jen tak. Samozřejmě jsem to neudělala.

Byli mnohem mírnější. Až to bylo v něčem děsivé. Na síti vyhrožovali, manipulovali, vydírali, ale když jsme se sešli, byli to o padesát procent krotší beránci… Myslím si, že to bylo hodně dané tím prostředím, kde jsme se sešli… Sexuální téma ovšem nezmizelo. Pořád to směřovali k cíli: Objednám Uber, taxi, pojedeme na hotel, ke mně domů…

Nevím, jak to měly holky, ale u mě ano.

Těžko říct, ale asi ano. Z bezpečnostních důvodů jsme ale do téhle fáze nešli.

Já ne. Ne. Bohužel. Dokonce, a to bylo pro ten projekt velmi zajímavé, jsem potkala dívku, které bylo údajně jedenáct, psala si se mnou a stejně to zamířilo na sex. Měli jsme neověřitelné podezření, že jde o muže, který si někde stáhl fotky jedenáctileté holky a komunikuje se mnou na úrovni mé vrstevnice.

Prsíčka. Vždycky říkali: Pošli mi prsíčka. Už jak to zdrobní, je to dost divné.

Ano. Usilovali také o rozkrok, ale ne tak často. Nejčastěji šlo o prsa, zadek. Na tyhle věci tlačili hlavně, když jsme byly na webkameře. Někteří naráželi i na téma společné masturbace.

Snažím se, aby to tak nebylo. Protože by to bylo pokrytecké. Mám úžasného manžela, který mě po celou dobu v tom, co dělám, podporoval. Tahle věc mu přijde absolutně odporná. Není to o ženách, o mužích, ale o lidech. O tom, co si dovolí k druhým.

Tohle je hrozně těžká otázka. Já vůbec nevím, jestli chci děti. Co bych poradila rodičům? Není to o hranici, kdy to povolíte. Ale o tom, jak moc budete partnerem svému dítěti v tom, co dělá…

Když natáčení skončilo, poprosila jsem štáb o psychologickou pomoc. Ne že bych se nějak hroutila, spíš jsem si potřebovala nějaké věci ujasnit. Nejvíc na mě doléhalo to množství lidí. Když jsem do toho projektu šla, tak jsem se „bála“, že se nám nikdo neozve. Slovo bála zní asi hrozně, ale já věděla, že máme vyhrazený nějaký čas, že produkce do toho investovala nějaké peníze…

Je hrozně důležitý si uvědomit, že predátor není ošklivý, zubatý pán, který řídí kamion. Je chlupatý a sám. Byli tam kluci, muži, kteří byli velice sympatičtí. Dokonce u jednoho z největších agresorů, jak se ukázalo později, jsme si po prvním hovoru přes Skype řekly: No ten byl skvělý, s ním bych šla na kafe.

Že se mnozí lidé na internetu cítí absolutně bezpečně. Automaticky narušují hranice. Měli jsme muže, co nám posílali svou adresu, neřešili to, nebo fotku svého auta s espézetkou. Někteří vůbec nedbali na své bezpečí. Vůbec jim to nebylo blbé. Měli asi pocit, že když se to děje jen „jako“, na virtuálních sítích, tak je to v pořádku. Ale bohužel ten svět takhle už nefunguje. Myslím si, že řada lidí žije víc ve virtuálním světě než v tom reálném.