Článek
Výchozí situace Večírku je prý setkání spolužáků po dvaceti letech. Chodíte také na srazy? A inspiroval vás nějaký sraz k psaní toho příběhu?
Já na třídní srazy nechodím. Buď se žádné nekonají, anebo mne na ně raději nezvou, možná. Především to ale bude tím, že jsem studoval konzervatoř a s většinou spolužáků se celý život potkáváme pracovně. Takže není nutné dělat srazy. Kdysi tedy jeden byl, ale ten mne určitě neinspiroval. Moji spolužáci jsou totiž vesměs normální. I když umělci.
Nejsou třídní srazy tak trochu depresivní?
Pravou zkušenost nemám, ale potkat někoho, koho jste neviděli dvacet třicet let a pamatujete si ho jako mladého, hubeného, s bujnou kšticí… Dokonce jich potkáte najednou několik… Pravděpodobně vám dojde, že i vy sám vypadáte mnohem hůře než na střední škole. Jinak se nic nemění. Zase si povídáte s tím, s kým jste si povídal kdysi.
Postavy vašeho filmu se na třídním večírku chovají jak?
Řeší sice problémy padesátníků, ale často používají stejné věty a myšlenkové pochody, jako by jim bylo sedmnáct. Kdo vždy balil holky, pokouší se o to pořád, kdo býval vždy “měkký”, léty neztvrdnul.
Zemřel komik Jackie Mason. Pracoval s Woodym Allenem a proslul nekorektností
Jak jste se cítil jako filmový režisér?
Jako bych si vykračoval po římse. Na jedné straně nervy a pochybnosti, na druhé straně neústupnost a přesvědčení. Ale zřejmě mám rád vypjaté situace, ve kterých si musím nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. To ovšem neznamená, že bych nevěděl o chybách, které jsem udělal. Mimo jiné, až po konci natáčení mi došlo, že jsem jako “režisér” strašně málo chválil “své” herce.
A poslouchali vás kolegové herci?
Všichni jsou osobnosti. A nejen “herecké”. A mají tolik talentu, zkušeností a intelektu, že vědí, že by se to jinak rozpadlo. I lidsky. Takže buď věřili v mé schopnosti, nebo jsou slušně vychovaní. Abychom mohli mít tolik hvězd stále pohromadě, museli jsme natáčení vtěsnat do minimálního počtu dnů. Já neměl na každého tolik času, kolik by si zasloužil, a za sebou tikající hodiny. A oni měli strašně textu, dlouhé scény a proti sobě diktátora. Chci “chodit do práce” s lidmi, které mám rád. Proto jsem si je vybral. A oni mi to vrátili trpělivostí a ochotou. Je to klišé, ale já ten pocit mám.
Bude to čistá sranda, nebo i trochu filozofující příběh?
Já bych si to vůbec netroufl pojmenovávat. Je to jen film. Nějaké moje kumulující se myšlenky, které mne baví. Ale jak říká jeden ze spolužáků na Večírku: “Myšlenky jsou jako Číňané. Vpustíš jednoho do příbytku a na dveře ti zaklepe miliarda.”
Proč by diváci měli zajít právě na Večírek?
Obsazení. Jednoznačně. Dokonce si myslím, že jsem objevil další geniální schopnosti, jaké jsme u těch hvězd neznali. Přinejmenším v karavanu, když se převlékaly. A když diváci budou chodit, nebudu mít výčitky, že jsem ty hvězdy zatáhl do průs...