Stockholmský syndrom jako osudové drama

Chvilka nepozornosti v parku stačí, aby navždy změnila život dvou rodin. Zatímco policista Viktor Mojžíš (David Švehlík) na chvíli ztratí z dohledu malou dceru, kolemjdoucí muž Jiří Osecký (Martin Finger) neuhlídá svého psa. Když se zvíře zahryzne dívce do krku, výstřel ze služební pistole ho srazí k zemi. V následující potyčce dvou mužů nechtěně vystřelená kulka způsobí větší tragédii: Osecký ochrne a skončí na vozíčku, Mojžíš ve vězení.

Po propuštění oba muže znovu spojí několik let pohřešovaná Oseckého dcera Klára (Elizaveta Maximová). Po úspěšném útěku od pasáků se domů vrátí zničená troska, která však zůstává pro podsvětí nebezpečnou svědkyní.

Tvůrcům se především povedlo zajímavě rozehrát dramatickou situaci v ústřední trojici David Švehlík, Martin Finger a Zuzana Mauréry jako Klářina matka. Když z těchto tří postav vytvoří další vývoj spiklence, jejich zoufalé spojení jen vede k dalším krokům s nezamýšlenými destruktivními následky. Zdá se, že z osudového příběhu už pro žádnou z postav nebude úniku…

Bohužel série mafiánských pokusů zlikvidovat klíčovou svědkyni vnáší do filmu groteskní ráz, a to právě tehdy, kdy se chce hlásit ke slovu napětí. A co hůř, scenárista Miroslav Sovják rozvíjí sérii zpackaných pokusů o vraždu z nelogického východiska. Policie totiž Kláru téměř do poslední chvíle nijak nechrání, což se dostatečně nezdůvodní. Nicméně dvojka nájemných lumpů (Julius Oračko a Ivan Franěk) se režisérovi povedla a ta do jisté míry, byť nevelké, nakonec i odvádí pozornost od toho, že si vypravěč svoji situaci na úkor diváka usnadnil. (Podobný problém měla i Spravedlnost, kriminální minisérie z produkce České televize, kde scenáristé rovněž rozvíjeli zajímavé drama na nelogickém základě. Mimochodem i ve Spravedlnosti hrála Elizaveta Maximová, a velmi pěkně.)

Je to škoda, protože Stockholmský syndrom má jinak plno dobrých míst, akčně natočeným úvodem počínaje a hereckými výkony konče. Divák přitom dostal další příležitost zapamatovat si Maximovou, díky jejímuž talentu je zcela uvěřitelná postava Kláry: křehké, pološílené dívky zdecimované drogami, která podlehne paradoxní citové závislosti na pachateli neboli titulnímu stockholmskému syndromu. (Pravda, šťouravý divák by se mohl zarazit třeba nad nepřítomností abstinenčních příznaků, jimž se scénář vyhnul, ale Maximová je natolik přesvědčivá, že se nad tím jen chce mávnout rukou.)

Zajímavou novou tváří je pro televizní publikum i Vojtěch Vondráček, syn herce Jana Vondráčka, který svého mafiánského poskoka „Lukyho“ vybavil směsí arogance, zbabělosti a cynismu, aniž by z něj vyrobil karikaturu.

Navzdory výše zmíněným nedostatkům se tedy Stockholmský syndrom řadí k působivým pokusům veřejnoprávní televize nabídnout publiku vděčný žánrový příběh, ale s přesahem.