Štěpán Kozub: V Ostravě jsou lidé zvyklí vykopat si věci ze země

Letos máte na Colours na starosti projekt New York stage. Popíšete mi, o co jde?

O náš vlastní program v rámci BUMBUM Comedy klubu. Jsem tak kurátorem čtyř podvečerních show plných humoru a stand-upu. Vystoupí tam čeští a slovenští komici, které jsme na akci zprostředkovali.

Jak je těžké projít vaším sítem až na stage? Musíte se smát hlavně vy?

Ne, stačí, když se baví divák. To je jediné měřítko, podmínka pro angažmá je pak splněna. Osobní preference do výběru účinkujících tedy nijak nezapojuju. Jinak bych nemohl asi nic takového, jako je BUMBUM Comedy, vůbec provozovat.

Stihnete na Colours vedle vaší stage také nějaký koncert?

Rád bych, ale vypadá to tak, že pravděpodobně se mi to spíš nepovede. V době Colours ještě natáčím nový film Srnky, původní divadelní hru Tomáše Svobody. Přiznám se vám navíc i k tomu, že moc nedávám velké davy, takže se klidně stane, že nepůjdu nikam.

Prozradíte mi aspoň, který koncert by se vám líbil?

Vystoupení Sama Smithe. Ten mě baví. Jenže právě jeho koncert mi koliduje s natáčením, tohle nevyjde, ač natáčíme v Ostravě a jejím okolí. Zastavíme se až koncem měsíce.

Odskočil jste si z ní do Prahy, na úterní premiéru Zahradníkova roku režiséra Jiřího Havelky. Kolik hodin jste v české metropoli pobyl?

Jen pár. Prošel jsem se po červeném koberci, pak zase sednul do auta a odjel do Ostravy. Kvůli práci, natáčení, toho vážně teď moc jiného nestíhám.

V Havelkově snímku hrajete opět podivína. Tentokrát žije v karavanu se psem. Jak se vám v něm bydlelo?

Dobře se mi tam bydlelo. Mám v tomhle určité štěstí. Vždycky, když něco točím, dostávám se do podobně zvláštního prostředí. Moje postavy se v něm pohybují. Nikdy se mi třeba nestalo, že bych točil na zámku, kde bych měl komnatu… Karavan mě tedy nepřekvapil ani u Havelky. Byl poctivý, odžitý, pár lidí v něm asi přede mnou bydlelo. Ale pro film byl krásný. Navíc jsem v něm ve finále, i když k mé postavě pevně patřil, strávil pár hodin. Pohyboval jsem se od něj maximálně na dva metry, případně jsem stál přímo před ním.

Hrajete člena ochranky, který tyranizuje hlavní postavu. Patří k vám pes, který vypadá dost zle. Nebál jste se ho předem, už při čtení scénáře?

Měl jsem z něj před natáčením respekt, přiznávám. Měl jsem trošku obavy, co to bude za pejska, nakonec byl velmi dobře vycvičený, hodný. Navíc ani s ním jsem moc scén před kamerou neměl. Většinou je tam spíš někde jaksi se mnou. Dokresluje moji postavu.

Snímek vypráví nejen o útlaku, ale i o svobodě a krásách přírody, zahradničení. Roste vám teď cosi na zahradě nebo na balkoně?

Zahradu mám, jen nejsem úplně velký zahradník. To je moje máma. Zrovna dneska, před odjezdem do Prahy, jsem se tam byl podívat. Vykvetly nám slunečnice. Nedávno jsme posbírali první okurky a černá rajčata. Maminka se o vše pečlivě stará, díky ní zahrada hezky plodí.

Podobně pečlivý je v Zahradníkově roku jeho protagonista Oldřich Kaiser. Oba jste poměrně nemluvní. V pauzách natáčení jste hodně mlčeli, anebo rovněž mluvili?

Myslím si, že je docela výhoda, že ani já, ani Olda nejsme příliš výmluvné typy. Takže jsme si jen tak sedli vedle sebe, v tu dobu Olda kouřil tohle (ukazuje na svou elektronickou cigaretu, pozn. red.) a já taky, jak vidíte. Navzájem jsme si dávali cigára, koukali se na zahradu, kde jsme točili. Přitom jsme sem tam prohodili pár slov. Podobná setkání ovšem zas tak častá nebyla, Olda je v Zahradníkově roku snad v každém záběru.

Vy mu ve filmu ztrpčujete život. Letos šel do kin Gump – jsme dvojka, v němž hrajete sígra. Vím, že tahle otázka stále padá dokola: Něco hezkého pro vás režiséři nemají?

Mají, občas kladné charaktery hraju. Pravda, v mé filmografii je jich méně než těch druhých, ale někdo přece musí hrát ty zlé postavy. Navíc ony v mém případě ani v téhle kategorii většinou nejsou úplně zlé. Mívají v sobě komplikovanější příběhy, což je pro herce vždycky dobře. Líp se hrají.

Komplikovaná osobnost byl rovněž spisovatel Jaroslav Hašek (1883–1923). Vy ho máte nově hrát. Už natáčení s režisérem Davidem Laňkou začalo?

Rozběhne se v září, moc se těším. Každý z nás asi někdy viděl filmového, televizního Švejka, Haškův příběh zatím filmaři opomíjeli. Vybavím si snad jen jednu věc, tuším, že Haška hrál Josef Abrhám (Velká cesta, 1962 – pozn. red.). Máme tedy poměrně volné ruce. Na druhou stranu jsem se na roli důkladně připravoval. Po Haškovi zbyla literární díla, fotografie, ovšem filmové záznamy, které by napověděly, jak se hýbal, naopak nejsou.

Největším jeho znalcem byl literární vědec Radko Pytlík. V jeho tvorbě jste cosi – předpokládám – k Haškovi našel.

Našel, dokonce jsem se o něm chviličku bavil s Vojtou Dykem (syn R. P., pozn. red.). Při přípravě na roli jsem se skutečně snažil projít, pročíst leccos. Stala se mi taky neuvěřitelná věc. V Ostravě mi jeden známý poskytl cenné podklady, které se vážou k časopisu Svět zvířat, kam Hašek psal. Jde o knihu. Teď jsem ji půjčil režisérovi, Davidovi, aby se na ni taky podíval. Jde o nejvzácnější artefakt, který se mi podařilo v rámci přípravy získat.

Jak byste ho po důkladném (samo)studiu popsal?

Byl dost komplikovaný. Měl dost problémů, v sobě dost démonů, řeknu-li vše stručně. Tohle všechno bych chtěl do toho filmu dostat. Předem vím, že snadné to nebude.

Film se odehrává v letech 1905–1920. Nevyhne se jeho legionářské etapě v carském, později bolševickém Rusku. Kde se budou tyhle scény natáčet?

Ideálními lokalitami by byly ty, kde tehdy žil. Což je samozřejmě nemyslitelné. Musí se hledat jinde. Nyní to vypadá, že je budeme točit v Polsku. Uvidíme.

Ještě vás vrátím k Jiřímu Havelkovi. Viděl jste jeho předchozí filmy, Vlastníky a Mimořádnou událost? Který se vám líbil víc?

Těžko říct. Mě baví celý Jirka Havelka, jeho způsob vyprávění. Mám-li říci jeden, napadnou mě asi Vlastníci. V české kotlině byli velmi příjemným zjevením. Byli také důvodem, proč jsem chtěl s Jirkou pracovat.

On je, podobně jako vy, spojen pevně s divadlem. U vás je to Divadlo Mír. Jeho ředitel Albert Čuba nedávno oznámil, že postaví novou scénu. Překvapilo vás to?

Já jeho krok hlavně velmi obdivuju. Stejně jako ten, kdy založil Mír. Ta budova sice stála, jenže rekonstrukce byla tak rozsáhlá, že kdybyste stavěli nové divadlo, vyjde to skoro nastejno. Proto mě Bertíkův nový plán tolik nepřekvapil. Pomůžu v něm tak, jak budu moct. Jsem rád, že se to vůbec děje. V tomhle je Ostrava trošičku specifická. Lidé, kteří v ní žijí, jsou zvyklí, že chtějí-li cosi mít, musí si to vykopat ze země. Bertík si tedy nové divadlo prostě vykope ze země.

Vy tam taky žijete. A není taky úplně tradiční, aby měl umělec ve vašem věku knihu, která je jen a jen o něm. Jmenuje se Štěpán Kozub: Klaun se zamáčknutou slzou a vyjde koncem září. Hádám, že vy jste s nápadem vydat ji nepřišel.

Oslovili mě z jednoho nakladatelství s tím, že rozjíždějí novou řadu knižních titulů, že chtějí psát o mladých lidech, a to proto, aby se tím dostali k mladým čtenářům. Chtějí je tak vrátit ke knihám. Což mi dávalo smysl, proto jsem nabídku vzal.

Navíc se nejedná o žádnou rekapitulaci mého života. Kniha mapuje cestu člověka, který za něčím jde. Její sepsání trvalo asi půl roku, kdy jsem se scházel s její autorkou, Zuzanou Burešovou. Pořád jsme si povídali, až z toho vzniklo nějakých tři sta stran. Zachycují můj svět od dětství, je tam i určitá vize budoucnosti. Mám z ní radost.

Hrajete, zpíváte, bavíte lidi. Jste – bez nadsázky – velká česká hvězda. Přemýšlel jste o tom, že rozjedete kariéru v cizině?

Zvažoval jsem to, ale mám rád svůj mateřský jazyk, jsem si v něm nejjistější. Dokážu v něm mluvit, vyjadřovat emoce. Další cizí jazyk bych si musel na téhle úrovni osvojit, nebo se k tomu aspoň přiblížit, abych v něm mohl pracovat…

Podobná nabídka mi dokonce před časem přišla. Jednalo se o hlavní roli v polském filmu, byla velmi hezky napsaná. Nabídli mi, že bych ji mohl hrát v češtině. V tu chvíli jsem si sám v sobě řekl: Ne. Věděl jsem, že vezmu-li polský projekt, fakt se naučím polsky tak, aby Polák nevěděl, že nejsem Polák. Nakonec jsem to dělat nemusel. Vše ztroskotalo na termínech.