Škoda, že naše televize dávají přednost laciným detektivkám, říká scenáristka Zlatovlásky Lucie Konášová

Osmnáct. Hodně dlouho trvalo, než se daly dohromady finance na realizaci.

Z klasiky, z Karla Jaromíra Erbena. Potřebovala jsem ale příběh „rozhýbat“, proto jsem do něj vložila nové postavy a zápletky. Asi nejvíc diváky překvapí postava pejska Štístka a Štěpána (Marek Lambora), kteří provázejí Jiříka (Tomáš Weber) na cestě za Zlatovláskou.

A Jiřík je takový kluk od koní - trošku introvert, do citů se nehrne za každou cenu, ale když už se zamiluje, je to na celý život. Je to ryzí charakter, z počátku je ve stínu extrovertnějšího Štěpána, jakoby za jeho zády.

Pejsek mi přišel pro děj pohádky logický. Je to přece nejlepší přítel člověka. Ale v originále mi vždycky přišlo, že zvířata jsou jen takovými účelovými pomocníky na cestě. Fungují na principu: když jim Jiřík cosi dá, oni mu to vrátí. To mi přišlo málo. Říkala jsem si, že pohádka je navíc celkově velmi smutná, bez humorného prvku.

Jiříkovi v ní jde celou dobu o život. Navíc i v momentě, kdy de facto umírá, vlastně vnímá smrt jako vysvobození, protože ztratil svoji lásku. Půdorysem Zlatovlásky je vlastně příběh Tristana a Isoldy. Takže malý pejsek, takový kašpárek, tu tragickou tíhu dokáže odlehčit. Je trošičku drzý, lidské emoce vnímá s pobavením, ale pohledem dítěte, a Jiříka má rád tak, že by pro něj klidně umřel.

Milovala jsem ji v dětství z televizní verze z roku 1973. Je to takový vlídný televizní filmeček, na němž mě ale fascinovala temná linka popravy Jiříka. Jako každé dítě jsem byla tak trochu „monstrum“. Zbožňovala jsem scénu v kapli, kde leží mrtvý Jiřík (Petr Štěpánek) a na krku má červenou linku…

Jenže najednou pohádka zmizela z obrazovek. Skončila na celé roky v trezoru, protože se v ní mihne Jan Tříska v mikroskopické roli. A Tříska byl „zrádný“ emigrant. A tak se Zlatovláska vrátila na obrazovky až po sametové revoluci a myslím, že běžela už na Vánoce 1989.

Samozřejmě, dětská paměť je jako houba. Ale doba se posunula a já si chtěla udělat svou Zlatovlásku. V jiném tempu, s jinou, robustnější energií. Televizní verze z roku 1973 je plná překrásných písniček, ale pro dnešní děti je to už trochu „zamrzlý“ styl vyprávění.

Ano, díky němu jsem pochopila, že dnešní děti se běžně dívají na mnohem akčnější, drsnější a komplikovanější příběhy. Můj syn odmalička miloval Harryho Pottera nebo Pána prstenů, zkrátka fantasy i drama. Podobně jako jeho vrstevníci chtěl zlo a jeho souboj s dobrem skutečně vidět a jako divák prožít.

Měla se točit opakovaně. Dokonce jednou, co si pamatuji, proběhly už i dva castingy. Sehnat peníze se ale podařilo až Borisi Kryštofovi, hlavnímu producentovi Zlatovlásky. Dobré pohádky jsou totiž drahé, protože potřebují krásnou výpravu. Ani v téhle jsem nemohla mít všechno, co bych chtěla.

Ale na změnách jsme se vždy předem domluvili poměrně hladce a výsledek je kouzelný. Je mi jen líto, že se dnešního výsledku nedožil režisér Václav Vorlíček (1930-2019, pozn. red.), který měl mít původně u naší Zlatovlásky supervizi.

Konzultanta, dramaturga na scénáři. Režírovat již vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohl. To jsme všichni věděli. Ale prošli jsme spolu můj scénář, což byla pro mě fantastická škola řemesla. Sedíte u stolu s člověkem, který žánr zná úplně dokonale, ale zároveň vás respektuje.

Lidsky jsme si opravdu sedli a mrzí mě, že nám osud nedopřál společnou realizaci Zlatovlásky. Vzpomínám si třeba, jak skvěle jsme si spolu užili casting pejsků pro roli Štístka.

Vše stojí na vzájemné důvěře a komunikaci s režisérem. A musím říct, že – ač jsme se s Honzou Těšitelem, režisérem Zlatovlásky, před natáčením neznali – fantasticky jsme si sedli od prvního setkání. Máme stejný humor, stejně vidíme různé situace, vnímáme stejně poetické momenty. Od první schůzky jsem si byla jistá, že je to ten pravý režisér. Otestovala jsem ho.

Zeptala jsem se ho: Honzo, řekněte mi svoji nejoblíbenější českou filmovou pohádku a podle toho poznáme, jestli jsme stejný vejce. Odpověděl bez zaváhání: Karel Kachyňa, Malá mořská víla. Takže bylo okamžitě jasno. I pro mě je to pohádka číslo jedna. A se svým úsudkem jsem se nespletla.

Scénář jsme jeli v přípravách obraz po obraze. Já jsem Honzovi třeba přehrávala situace, jak je vnímám, případně jak bych je jako mladá holka, Zlatovláska, vnímala. A Honza mi pak vždycky říkal: To tam ještě připiš. To je paráda.

Naopak, když se muselo šetřit, dokázal několik obrazů hezky spojit do sebe – tak, aby se ušetřilo a význam scény i posuny v postojích postav se nezměnily. Návrh mi vždy poslal do mailu a já jen koukala, jak dokonale to celé chápe, jakou zkratku vymyslel a jak pečlivě o všem uvažuje.

Vše popsané. Příběh, celý film mi jede hlavou jak projekce, dokonce „slyším“ i dialogy postav, které de facto stenograficky přepisuju do počítače.

Vidím, právě proto si do nich obsazuju mrtvé, případně nedostupné herce a herečky. Ti, co žijí, jsou v mé hlavě v nějakých škatulkách jako loutky, což by mě při psaní charakterů postav handicapovalo. Propisovala bych figuru, ale dávala do ní už cosi, co jsem viděla v jiných filmech nebo v divadle.

Třeba Orlanda Blooma… Ten by chtěl za Jiříka takový honorář, že by požral celý rozpočet, a ještě bychom museli všichni doma rozbít svá prasátka.

Jana Preissová. Chtěla jsem mít dívčí, něžnou, ale důstojnou princeznu. Teď frčí trend emancipovaných, silných holek, ale já jsem chtěla Zlatovlásku ve stylu Arabela. Aby byla dívčí, křehká, kultivovaná. Aby se prosadila autoritou přirozené inteligence, odvahy, ale aby přitom zůstala ženou. To Jasmína Houf dokonale naplnila. Ani ona nejde do věcí silou, ale přesto se prosadit umí, respekt okolí si získává svým jemným stylem. Všichni ji respektují, chovají se k ní velice hezky a zdvořile.

Vychází mi to na jeden díl na měsíc. Dostávám přesné zadání, přesné, dlouhodobé linky, aby vše na sebe navazovalo, aby to zároveň „dýchalo“. Tohle je čistě „tovární“ produkce a moje pozice je psaní dialogů. Ale máme jako scenáristé možnost určitých korekcí dle inspirace v dané situaci, které se ale musí držet v přesných mantinelech.

Vzpomínám třeba ráda na emočně vypjatý konflikt doktora Mázla (Petr Rychlý) se synem. Obsah scény byl dán předem, jen mi tenkrát přišlo, že to trochu nesedí k charakteru Mázlovy postavy. Tak jsem ten dialog napsala trošku jinak, malinko jsem pootočila tečku, ale děj pokračovat tak, jak má, a Petr Rychlý to nádherně zahrál. Úplně mě dojal.

Po večerech pracuju, takže nemám čas číst. Začínám v pět odpoledne, končím v jednu, občas ve tři ráno, když je nejhůř, když se s čímsi spěchá. Navíc cizí příběhy odvádí mou pozornost jinam. Proto se ani nedívám na nové filmy, které neznám. Dá se říci, že jedu režim: nějaký čas intenzivně píšu, pak chvíli odpočívám, pak napsané dočišťuji a pak mám průměrně týden na to dohnat, co mi uteklo v knihách a ve filmech.

Obejdu si schůzky, vyřídím telefony, jdu si zacvičit, vyrazím si s přáteli, se psem…

Hodně. Už dostat se k téhle práci není snadné. Producentům vlastně nabízíte „jen“ nápady. Takový hrnec s horkou vodou. A oni vám musí uvěřit. Vsadit na vás. Přitom vědí, že vyrobit to (cokoliv), bude stát hodně peněz.

Když jsem v 90. letech začínala, nebyly ani žádné nadace a projekty pro začínající autory. Takže jsem psala do novin a časopisů. A kolik věcí mi leží po různých šuplících zejména v České televizi? To je trpká bilance. Jen v ČT jsou to tři velké historické minisérie. O široké rodině Mašínů, o kolaborantovi Jaroslavu Nachtmannovi a o historii rozhlasu. A ještě synopse na humorný seriál z dob národního obrození.

Ano, ale bohužel naše televize dávají přednost laciným detektivkám. Je to škoda. Mnohem lepší kriminálky si může koupit na kila za drobné z ciziny. Ušetřené prostředky by pak aspoň mohla ČT vložit do smysluplné a žánrově pestré tvorby. Podobné je to ale i ve filmu, kde se stále dokola točí „roztomilé“ komedie pro ženy.

Mám-li na ně autorská práva, tak ano. Nabízím je divadlům, která hledají atraktivní náměty neustále. Jen se kvůli nim musím naučit trochu jinak stavět příběh. Nepočítat s filmovým vyprávěním, obrazem, střihem, ale dočkat se realizace svého díla jinou uměleckou formou. Nemá smysl ztrácet čas a trápit se.

Je to logické. Realizace příběhu, který chcete vyprávět, je zkrátka v divadle nesrovnatelně levnější. A tvůrčí lidé nechtějí věci dělat do „zásoby“. Chtějí, aby se jejich příběhy dostaly k publiku, k divákům.

Navíc se jako scenáristka, jež obvykle sedí sama doma, dostanu díky divadelnímu prostředí mezi lidi, do tvůrčího procesu. Třeba muzikál Anděl Páně v pražském Hudebním divadle Karlín mě nadchl nejvíc právě tím, že jsem byla po celou dobu zrodu u toho, v komunikaci s režisérem, s Ondrou Brzobohatým, se všemi herci.

Ano, k jedné nové právě připravuji scénář, nechci to ale zakřiknout, tak nepůjdu do podrobností. Je to skoro neznámá pohádka podle Boženy Němcové. A byla bych moc ráda, kdyby ji zase režíroval Honza Těšitel, protože je to hodně poetický příběh a jsem si jistá, že právě Honzovi to bude nesmírně konvenovat.

Ne, jen kus jedné říkanky. Byla jsem totiž poměrně nepokojné dítě a nasypat do mě cizí jazyk bylo vždycky náročné. Máma to respektovala. Ale díky ní jsme tuhle zemi poznali. Ostatně na Balkán vedou jednou odnoží naše pradávné rodinné kořeny. Pocházela odtamtud praprababička a já se tam cítím tak nějak jako doma. Prostě ta maličká stopa v genech je pořád živá.