Scénografka a kostýmní výtvarnice Andrea Králová: Nominace na Českého lva je ohodnocení mé práce

Kostýmy děláte pro divadlo i film. Je v tom velký rozdíl?

Záleží na typu projektu, ke kterému jsem přizvaná, na tvůrčím týmu i konceptu a zadaném prostoru. Můj vějíř realizací je docela otevřený. Dělám kostýmy pro divadlo, film i televizi, a každý způsob práce je jiný. Pro menší divadlo někdy dělám i celou výpravu, to znamená scénu i kostýmy, občas navrhuji masky, loutky nebo výtvarné objekty.

Ve velkých kamenných divadlech je práce většinou rozdělená pro výtvarníka, který dělá kostýmy, a scénografa, jenž navrhuje scénu. Ve velkém objemu práce, přestaveb scény a množství postav i převleků je to lepší, člověk může dohlédnout každý detail.

Ale v divadle se asi jedná o menší rozsah práce než pro film, ne?

Spíš je to jiný způsob přístupu. U dobového filmu se člověk opírá o historické prameny, musí znát konvence odívání té doby a pak po nich pátrá ve fundusech a bazarech, nebo třeba objíždí výkupy. U filmu ze současnosti se většinou využívají civilní, autentické kusy odívání, takže se často jedná o nákup nebo eventuálně o výpůjčku, pokud jde například o uniformy či profesní oděvy.

Ale u divadla je možné kostýmy stylizovat, výtvarně nadsadit, takže se často šijí nebo jinak vyrábějí na míru. A k tomu je třeba obstarat vše, co k vytvoření postavy náleží, náhlavce, paruky, masky, boty a podobně.

Pracovala jste i pro historický seriál Já, Mattoni. To musel být obrovský objem práce.

To byl. Byly v něm hlavní postavy, které procházely vývojem dlouhým více než půl století, kdy se móda měnila každých dvacet let, množství epizodních postav z různých společenských vrstev a velký komparz.

U natáčení to funguje tak, že každý výtvarník má svůj tým. Poté, co si podrobně nastuduji dané historické období a vyberu a roztřídím potřebné kostýmy podle charakteru a společenského postavení postav, absolvujeme s herci kostýmní a maskérské zkoušky. Pokud jsme ve shodě s režisérem a kameramanem, část služby převezmou kostymérky. Postavy oblékají, starají se o kostýmy, někdy je i upraví, hlídají i návaznosti situací.

Já dělám supervizi a určuji, na jakou situaci se co využije, a na samotné natáčení jezdím už jen dohlížet. Zejména, když se roztáčí hlavní postavy a na velké scény s množstvím postav. Kamera je neúprosná a já jsem zvyklá dohlížet i na komparz. Cokoli ošidíte, je znát, a kazí to charakteristický obraz doby.

Větší volnost máte určitě v pohádkách. Dělala jste Čertí brko, kde jste vázaná konkrétní dobou nebyla. Jaké to bylo?

Mým velkým snem vždycky bylo dělat celovečerní pohádku. Ale teprve, když jsem dostala nabídku, zjistila jsem, co všechno to obnáší. Byla to opravdu velká a časově náročná práce.

Dlouho nám například trvalo přijít na to, jak by měli vypadat čerti. Nechtěli jsme takové ty dobrácké typy, a tak jsme společně s režisérem, dalším výtvarníkem i producentem celé týdny vymýšleli jejich prototypy. Hledali jsme jejich zlou, akční podobu přes rohaté helmy, startovací kopyta, bojové vesty, vrtící ocas.

Potom jsem musela najít různé profese řemeslníků, kteří budou ochotni vyrobit takto atypické věci. V tomto případě se muselo spojit mnoho řemesel a technologií, aby se dosáhlo výsledného efektu a kostým přesně odrážel naši představu.

Jste nominovaná za kostýmy k seriálu České televize Devadesátky.

Ano, jsem taková sběratelka neproměněných nominací.

Co to pro vás znamená?

Osobně jsem moc ráda, je to velké ohodnocení mé práce. Vidím také, že prestiž nominací stoupá. Zároveň si ale myslím, že všechny nominované projekty a k nim přiřazené profese jsou velmi dobré. Zvítězí vždy jen jeden, ale já bych řekla, že cenu by si zasloužil každý. Ocenění v sobě ale v podstatě nese už ta nominace, protože se jí na tu kterou práci a člověka za ní poukáže a upozorní.

Na Devadesátky vzpomínám hrozně ráda, i když to byla docela obtížná práce, navíc přerušovaná covidem.

Zaujala jste věrnou podobou Jonáka a dalších figurek z podsvětí. Bylo to těžké?

Na tom jsem nic nevymyslela, jen jsem opsala, jak se oblékali. Sami sobě byli nejlepšími kostýmními výtvarníky. A když je někdo taková typická dobová figurka jako Jonák nebo Mrázek, stačí je jen napodobit a hned v té době jste.

Navíc tu dobu máme v živé paměti.

Přesně tak. Devadesátky v Čechách byly zcela výjimečnou, euforickou dobou, kdy se děly věci, které se už nikdy nezopakují, což je samozřejmě v některých případech určitě lepší. Na druhou stranu to byla doba nově nabyté svobody, bezbřehých možností a křiklavých barev. Byla to doba, kterou si sice ještě pamatujeme, zároveň některé věci už máme trochu v mlze. Víme, že kvetl černý trh a život podsvětí tepal v Discolandu Sylvie, nicméně ty spodní proudy člověk většinou jenom tak tušil, zároveň do nich ale pořádně neviděl.

A tenhle seriál vlastně rozkrývá sítě tehdejších českých mafiánů i většinu příběhů, které tehdy tvořily odraz doby, a to je myslím pro lidi přitažlivé.

Jakou prací teď žijete?

Na podzim jsme s Peterem Bebjakem, se kterým jsem se potkala při práci na Devadesátkách, dělali třídílnou minisérii Matematika zločinu, inspirovanou skutečným příběhem. Předtím jsme s Petrem Nikolaevem dělali dobové drama o Františku Krieglovi Muž, který stál v cestě, jež se chystá k premiéře. S Markem Najbrtem, se kterým jsem dělala většinu jeho filmů, teď pracujeme na detektivní sérii Zákony vlka.