Scenárista a režisér Slávek Horák: Fakta nesmějí stát v cestě dobrému příběhu

Ze záběrů z výslechů nebo vězení je patrné, že řada dramatických momentů filmu vychází ze skutečných situací a faktů. Horák však od začátku zdůrazňuje, že některé postavy i zápletky vznikly jako autorská licence.

„Jde o hraný film, takže už z podstaty jde o převyprávění historických faktů způsobem, který má na plátně nejsilnější dramatický účinek. V hraném filmu jde o emoce, o prožitek z příběhu, který vystihne ducha hlavních postav a hlavního děje. Jak říkají všichni velcí vypravěči, fakta nikdy nesmějí stát dobrému příběhu v cestě.“

Hlavní hrdina prochází vývojem z lehkovážného a úspěšného dramatika šedesátých let přes disidentská léta sedmdesátá až po vězně a pak vůdčí osobnost revoluce let osmdesátých. Dějiny jsou ale až ve druhém plánu, film chce zachytit život, vztahy a povahy hlavních postav.

Základem je Havlův netradiční, ale o to silnější vztah s manželkou Olgou, kterou hraje Anna Geislerová.

„Asi před dvěma lety, kdy jsem ani netušila, že tenhle film bude, jsem si říkala: Tak já toho Havla tak adoruji, a přitom vlastně neznám jeho život. A začala jsem číst. Všechno. O něm, s ním, jeho texty, hry. A čtením o něm automaticky čtete o Olze. Jejich symbióza byla skutečně výjimečná. A specifická," svěřuje se s osobním postojem k Havlovi Geislerová.

Horák o filmu říká, že je to drama, ale je v něm tolik vtipných a absurdních situací, že se často prolíná s komedií. „Vzniká tak kombinace komedie a dramatu neboli dramedy, což je můj nejoblíbenější žánr. Do silného osobního příběhu drama i smích patří, teprve jejich kombinace vykresluje skutečnou radost i bolest života.“

První klapka padla symbolicky v den, kdy začíná i samotný filmový příběh, tedy v předvečer srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Natáčení začalo scénami divadelní premiéry a následného večírku, kde se začnou vyjevovat charaktery hlavních postav.

Film pak vznikal převážně v Praze, v ruzyňské věznici, tvůrci využili i pivovar Tupadly nebo Dolní Kalnou v Podkrkonoší a legendární Hrádeček zastoupila podkrkonošská chalupa v Chotěvicích. Závěr filmu bude patřit Havlovu legendárnímu vystoupení na balkonu Melantrichu v listopadu 1989.

„Všechny postavy byly obsazené a my stále neměli odpověď na otázku, kdo bude hrát Václava Havla," vz.pomíná na horké chvíle před natáčením Horák. „Pak přišel na casting Viktor. Věděli jsme z doslechu, že by měl být Havlovi trochu podobný, ale úplně nám vyrazil dech. Byl to prostě on! Nejen vzhledem, ale především chováním. Charismatickou kombinaci přirozené inteligence, ohleduplné slušnosti a smyslu pro humor, to všechno Viktor má a nemusí to hrát.“

Vtipné situace se pak opírají především o postavu „Lanďáka“ v podání Martina Hofmanna. „Kombinace Viktorova zdrženlivého gentlemana a Martinova hlučného bouřliváka funguje skvěle, jejich konflikty nás bavily už při natáčení,“ vzpomíná Horák.

Dvořák zase na to, jak se zbavil dlouhých vlasů. „Nechal jsem si je kvůli roli narůst, ale postupem času to na mě bylo moc, zvlášť když se přidalo letní počasí. A děkuji Václavu Havlovi, že šel pro své přesvědčení do vězení a já se díky tomu musel nechat ostříhat," vypráví s nadsázkou herec.

Nepostradatelnou rekvizitou většiny postav byla cigareta, což byla pro Dvořáka veliká zkouška. „Jsem odnaučený kuřák a počet vykouřených cigaret

během natáčení bude asi děsivý. Pamatuji si na dva dny, kdy se mi sešly silně kuřácké obrazy: za každý ten den jsem si zapálil kolem padesáti, možná i víc cigaret."

„Temperamentní, odvážný a opravdový," popisuje Hofmann roli, na niž se před natáčením poctivě chystal. „Přípravy byly příjemné, nakoukával jsem Pavla Landovského, vytvářel jsem si celistvější obraz jeho osobnosti. No a on byl cokoli, jen ne nudný, průměrný a zaměnitelný. Byly to fajny časy s Pavlem.“

Jeden z vrcholů ústředního milostného trojúhelníku představuje Bára Seidlová, která tak na natáčení strávila hodně času s Viktorem Dvořákem. „Je přesný,“ říká o hereckém kolegovi. „Laskavý, spravedlivý, okouzlující, nesnesitelně nerozhodný. Viktor stejně jako Havel je zosobněním lidskosti a pokory,“ říká Seidlová, která se setkala s Václavem Havlem během práce na jeho filmu Odcházení a dodnes na to vzpomíná.

„Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky a najednou se před vámi otevře lidská bytost, se svými lidskými vlastnostmi, tak odhalení, že to není nadpřirozené monstrum, ale prostě člověk, je naprosto neobyčejný zážitek.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: