Článek
Parafráze hlášky „Rozmohl se nám tady takový nešvar” z Pelíšků se člověku vybaví s každou další tiskovou zprávou o tom, který film zase shání peníze na dokončení prostřednictvím crowdfundingové kampaně a s žádostí o její zveřejnění.
Jen z poslední doby jsou to například Grand Prix Jana Prušinovského, Cesta domů Tomáše Vorla či Mstitel Lucie Klein Svobody.
Nic proti nim a nic proti crowdfundingovým kampaním. Ty jsou zcela legálním prostředkem na to, jak sehnat peníze prakticky na cokoli, od smutných příběhů lidí, kteří potřebují sbírky na lékařské terapie, až po ty, kteří shánějí peníze na studium v zahraničí.
Také v audiovizi jsou projekty, které by bez pomoci fanoušků nebo kultuře nakloněných institucí nemohly vzniknout, a byla by to škoda.
Třeba seriál sKORONAmizině, který vznikal v době prvního covidového lockdownu. Jeho fanoušci posílali peníze na každý další díl a stal se jednou z nejrychlejších, nejlepších a nejpopulárnějších reakcí na situaci, jakou nikdo z nás nikdy nezažil.
Jenže peníze se tímto způsobem shánějí i na standardní filmové projekty, které producenti zjevně začali realizovat dříve, než měli pohromadě všechny finanční prostředky. Patrně s přesvědčením, že to „nějak dopadne“. Teprve před dokončením, když jim teče voda do bot, se obracejí na fanoušky třeba se sdělením, že je fajn, když má film kvalitní obraz a zvuk…
Je právem každého dárce přispívat na cokoli. Ale mělo by být ctí filmaře začít realizovat projekt, až když na něj peníze má. Václav Marhoul nebo David Ondříček, kteří právě kvůli financování chystali Nabarvené ptáče a Zátopka více než deset let, budiž toho příkladem.