Článek
Jste jednou ze dvou režisérek pohádky, spoluautorka nápadu a kreativní producentka. Jak jste si k sobě vybírala další režisérku?
S Dariou Hrubou nás dala dohromady již předešlá spolupráce, na pořadu Folklorika České televize. Asi po půl roce, kdy jsem začala pohádku připravovat, oslovila jsem ji, jestli by do ní se mnou šla, neboť můj kolega, se kterým jsem pohádku začala realizovat, onemocněl. Daria souhlasila, za což jí moc a moc děkuji. Na pohádce odvedla velký kus práce.
Pro vás ale není Největší dar první film, že?
Ne, s natáčením jsem začala už před lety. V roce 2016 jsem dala do kinodistribuce první svůj snímek Děda představující krásy Valašska. Dělala jsem ho s kolegy Milanem Baslem a Jiřím Novotným. Hrál v něm mimo jiné můj blízký přítel, úžasný muzikant Franta Segrado… Na premiéře jsem se pak zavázala rodnému kraji, že Valašsku věnuji pohádku. Jelikož jsem člověk, který dlouho neposedí, dala jsem se do příprav.
Už v roce 2016 přišla myšlenka, že bych chtěla natočit příběh o slovanských bozích, také o tom, jaké by to bylo, kdyby nebyl dodržen řád Vesmíru, bohyně ročních období by se střídaly ve vládě nepravidelně. Ono to bylo i logické. Ze své terasy na Radhošť vidím. A tam bydlí – jak asi všichni vědí – Radegast. A když u nás začalo sněžit skoro v létě, kdy byly nakvetené stromy, byla to jasná volba.
Jak dlouho se psal scénář?
Dejme tomu, že rok. Původně jsem ho dávala dohromady s tím mým kolegou. Jenže když tehdy onemocněl, nemohl v psaní pokračovat. Já jsem ale cítila, že někoho k sobě, abych vše jako producentka, režisérka zvládla, potřebuju. Jsme zase zpět u Darii. Když jsme se rozhodly pohádku společně tvořit, nabídla mi možnost spolupráce na scénáři s její kamarádkou Pavlou Horňákovou. Scénář tedy napsaly holky. Posílaly mi různé verze, které jsme pak připomínkovaly, finalizovaly. Já už jsem také v té době zajišťovala vše, co má producent, kreativní producent a spolurežisér v „úkolníčku“. Z toho všeho pak vznikl Největší dar. Já jsem do něj dala ty zmíněné bohy, Daria pak „ten onen největší dar“.
Ovšem dvě režisérky na natáčení nemusí být výhra. Jak vám tohle fungovalo?
Vše jsme měly rozvržené. Daria skvěle vedla plac. Před natáčením jsme si dané lokace samy objely a domluvily se na podrobnostech. Já jsem byla u monitoru, kde jsme si říkaly co a jak. Některé záběry z Valašsku jsem pak se svými kolegy natáčela taky sama, hodně jsme si mailovaly a posílaly videa a popisy s lokací. Bylo to fajn.
I proto naše spolupráce fungovala. Náš zvukař, když nás sledoval u monitoru, vždycky říkal, že jak nás slyšel, že se mu ta tvůrčí atmosféra líbila. To stejné pak platilo u postprodukce, každá z nás do ní dala kus svého srdce. Spolupracovaly jsme s Monikou Hlavatou při střihu, s Davidem Stypkou při nasazování hudby, a také s Ondrou Muškou při finalizaci zvuku.
Jak dlouho jste točily?
Téměř celý rok 2019, protože jsme musely v ději zachytit skoro všechna roční období.
Při pohledu na obsazení pohádky mám pocit, že jste dávaly role hlavně Valachům.
Myslely jsme na ně, to je pravda. Obsadily jsme ale i ty, kteří z Valašska nepocházejí. Pravdou ovšem taky je, že jsme při obsazování rolí mysleli hlavně na herce, s kterými se známe a k většině máme přátelský vztah, protože nejen já, ale také i Daria oslovila kamarády, pro změnu z Brna.
S Jiřím Dvořákem, Zuzkou Slavíkovou a Radimem Fialou a jinými se zná od dětství. Já jsem zase už s Petrem Čvtrtníčkem, Bolkem Polívkou a herci z folklórních souborů a jiných uskupení natáčela již v předešlých projektech.
Role Svarožice, nejvyššího boha, byla asi jasná, co?
Pro mě ano. Kdo jiný by ho měl hrát než náš valašský král Bolek Polívka.
Ještě vás vrátím k filmu, režii. Vy jste ji nestudovala, anebo ano?
Jsem vystudovaná zpěvačka, studovala jsem na gymnáziu a pak následně na konzervatoři, na níž jsem konkrétně zaměřila na sólový a popový zpěv. Filmu se ale věnuji mnoho let. Začalo to zmiňovaným filmem Děda, po té film Tehdy spolu, na kterém se mnou spolupracovala paní Eliška Balzerová, původem také od nás z Valašska…
Jinak ke zmiňovanému zpěvu mě přivedly lidovky, které se u nás vždycky doma zpívaly při práci i veselí. Prarodiče i rodiče bydleli na horách, daleko od „civilizace“. Lidové zvyky k jejich životu pevně patřily a dodnes patří. V lecčems je určovaly a formovaly. Mám je zažité, proto se často ve filmech, na kterých pracuji, otiskují. V našem Daru jsem si „střihla“ jeden part. Jsem vděčna Davídkovi, že mě oslovil s tím, abych jednu z lidových úprav, které jsem pro pohádku textovala, zazpívala. Je o studené rosénce.
V lidovkách existují hity. Jaké máte na Valašsku?
Jsou to ty, které proslavila hlavně paní Jarmila Šuláková. Žila v době, kdy lidová píseň kvetla a ona ji mohla veřejnosti ve velkém prezentovat. Dostávala prostor i v televizi… Jsem ráda, že jsem ji mohla osobně poznat. Jsem moc šťastná, že jsem dostala tu krásnou příležitost natočit o ní profilový dokument pro ČT s názvem Jarmila Šuláková – královna lidové písně.
Odvysílán bude příští rok. I díky němu vím, že pro Valašsko a jeho kulturu udělala velký kus práce. Naše písničky, jako jsou Dyby byla Morava, Okolo Sůče, aj., které si často prozpěvujeme, skutečně proslavila paní Šuláková. Můj obdiv k ní je až obrovský. Vezměte si i to, že až do důchodu chodila normálně do práce. Z koncertů se vracívala často pozdě v noci, ale stejně pak šla ráno prodávat do Supraphonu. Klobouk dolů.
Co vím, byla velmi svérázná.
Sama jsem ji takto nepoznala, ale občas se někdo zmínil… Věřím ale, že s upřímností problémy určitě neměla, takové lidi já mám ráda. K nám Valachům bodrost, upřímnost prostě patří. Jarmila Šuláková měla v sobě příval obrovské energie. Ne nadarmo se jí říkalo „valašské tornádo“. Měla i velké srdce.
Starala se mimo jiné o velmi nemocného nevlastního syna, a také často jezdívala s nákupy na zasněžený kopec Soláň, kde s manželkou žil a měl ateliér známý malíř Karel Hofman, který ji často i maloval. Jeho dcera Drahomíra hraje v pohádce Největší dar babičku.
K folkloru máte velmi blízko. Nazpívala jste mimo jiné písně s cimbálovou muzikou Valašsko, kapelou Fleret, Františkem Segradem… Přežije moderní dobu?
V souborech, které se věnují rozvoji dětí a věnují se jim, určitě přežije. Co se ale týká široké veřejnosti? Tohle je pro mě trošku smutnější téma. Někteří lidé, mám ten pocit, folklorem, tradicemi trošku opovrhují. Přijde jim směšný, hlavně některým dětem. Jdete v kroji a smějí se vám.
Možná by měli rodiče více zafungovat a popsat jim, že to byl oděv jejich předků a rozhodně si posměšky nezaslouží. Vždyť smějeme se róbám princezen, princů, králů a královen? Lidé zapomínají. Zajímavé ale je, že když se trochu na zábavě s cimbálovkou připijí, najednou lidovky znají všichni dobře, najednou na ně tancují.
Je to zvláštní. Jak jsem říkala, díky prarodičům jsem v tradicích vyrostla. Vidím v nich hodnotu, která se nedá vyčíslit. Dokud budu chodit po Zemi, budu jejich propagátorkou. Podobný přístup měl i František Segrado, kterému jsem slíbila, že budu v propagaci Valašska pokračovat.
Bohužel před rokem zemřel.
Patří k blízkým lidem, o které jsem během natáčení pohádky „přišla“. Jako muzikanta ho proslavila spolupráce se skladatelem Michalem Horáčkem.
Mně pomáhal roky, co jsme se znali. I v prvopočátcích vzniku pohádky. Jezdíval se mnou za možnými sponzory, diskutovali jsme spolu bohy. Mám pořád pocit, že mu hodně dlužím. Snad o něm jednou natočím dokument. Slavnostní premiéry pohádky se bohužel nedožila ani paní Marie Durnová, tak snad nás všichni tři sledují z hora a mají radost z toho, že jdeme konečně do kin.
V Největším daru měl František podle plánů hrát. Podařilo se to nakonec?
Bohužel ne. Jeho roli jsme museli kvůli jeho zdraví přeobsadit. Převzal ji Pavel Nový. Franta se v pohádce ale na pár vteřin objeví. Může to být takový malý úkol pro pozorného diváka. Těším se, až mi napíšete, kde to bylo.
Premiéra byla 1. prosince. Natočeno je ovšem dlouho. Kolikrát jste ji odkládala?
Největší dar je hotový něco přes dva roky. Po celou dobu jsme čekali na vhodný termín jeho uvedení do kin. Byly to nervy. Ty dva roky byly pro mě hodně vypjaté. Vlastně pro koho ne, že? S dokončením nám pomáhali i naši fanoušci, a hlavně tedy noví partneři, které jsem oslovovala, a že jich nebylo málo.
Myslím, že mnoho z nich, co si článek čtou, si na mě, mou urputnost a prosby vzpomenou. Těm, kteří je vyslyšeli, od srdce děkuji. Díky nim jsem splnila slib daný Valašsku. Z osmdesáti procent se tam pohádka i natáčela. I její předpremiéry proto budou hlavně napříč naším krajem, aby se na ni lidé mohli před Vánocemi přijít podívat.
Unikátní, co vím, je také titulní píseň k pohádce.
Ano, zpívá ji další můj kamarád, který nás bohužel opustil, David Stypka, v duetu s Ewou Farnou. I jí jsem moc vděčná, že nám pomohla. Sice říkala, že do duetu většinou dvakrát nevstupuje (s Davidem Stypkou v minulosti nazpívala duet Dobré ráno, milá - pozn. red.), ale tady udělala výjimku…
Zázraky. David Stypka a Ewa Farna nazpívali duet k pohádce Největší dar
Promiňte, při vzpomínce na Davida se mi chce pořád plakat. Zažila jsem s ním hodně věcí. Vzájemně jsme se podporovali. Nezměnil se, ani když se stal slavným. Dokázal být upřímný. Škoda, že takhle krásný člověk odešel tak brzy… Jsem ovšem šťastná za to, že mohu být stále v kontaktu s Maruškou, maminkou Davida, která mi je a byla oporou celou tu dobu, co nešlo jít s pohádkou ven. Takto na dálku jí letí můj dík!
Viděl vůbec pohádku?
Ano, měli jsme takovou uzavřenou předpremiéru na 60. zlínském filmovém festivalu. David na ní byl, Franta taky. Seděli jsme v rouškách, podmínky byly velmi omezené.
Blíží se advent, Vánoce. Sledujete během nich pohádky?
Ano, těším se vždycky na tu novou, v České televizi. Přizpůsobujeme jí i náš Štědrý den. Musíme být po večeři, dárky musejí být vybalené před sedmou večerní, kdy se vysílá. Pak si pustíme samozřejmě Popelku, S čerty nejsou žerty… Prostě klasika. Doufám, že se podobně jako ony bude líbit i náš Největší dar.