Režisérka Iveta Grófová: Na Slovensku se opět roztáčí kolo nenávisti

Původně jste studovala animaci. Proč u vás nakonec vyhrál hraný film?

Já si dlouho myslela, že zůstanu u animace. Jenže při studiu na VŠMU v Bratislavě se mi rozpadl ročník a já to musela řešit. Studovala jsem navíc v době, kdy se na Slovensku nic moc netočilo. Hledala jsem proto uplatnění a našla dokumentární film. Přestoupila jsem pak na dokument a začalo mě bavit spojovat ho s animací.

Tak vznikl můj první celovečerní film Až do města Aš (2012), který byl uveden na festivalu v Karlových Varech a stal se kandidátem na Oscara za Slovensko. Vypráví příběh dvou dívek, které se z východního Slovenska dostanou až k vám, na západ Čech. Vkládala jsem do něj hrané momenty, když jsem ho dokončila, vznikl takový hybrid mezi hraným a dokumentárním filmem.

Nyní je i v českých kinech jiný váš snímek, Ema a smrtihlav. Nelehké téma o soužití Slováků, Maďarů, Židů a Čechů, řeknu vám. Vy jste si ho ale původně nevybrala, že?

Dostala jsem nabídku natočit to, co chtěl původně dělat spisovatel a filmař Peter Krištúfek (1973-2018, pozn. red.). Jeho novelu Ema a smrtihlav (2014) jsem znala, ale nečetla, a tak jsem se do ní hned pustila. Přečetla jsem si i jeho scénář k filmu. Nejdřív jsem si myslela, že v něm udělám nějaké menší úpravy a začneme točit. Jenže jak jsem se jím probírala, chtěla jsem v něm měnit víc a víc věcí. Peter měl třeba svůj scénář postavený na malém chlapci, na jeho pohledu na události.

Já jsem se chtěla víc zaměřit na hlavní ženskou postavu, na Mariku. Lákalo mě podívat se na vypjaté historické události očima ženy, která kohosi skrývá. Možná jsem takhle uvažovala i proto, že jsem byla zrovna těhotná, poté jsem měla miminko…

Emoce, strachy v tu dobu přicházely samy od sebe. Začala jsem se čím dál více zamýšlet nad tím, jak se cítíte, když se snažíte někoho ochránit. Jak vypadá vazba mezi ženou a cizím dítětem.

Film vypráví příběh Maďarky ze slovenského pohraničí, která schovává židovského kluka, za situace, kdy jí jde o život. V době, kdy Slovenský stát účtoval s menšinami. Jak hluboko jste šla v rešerších?

Snažila jsem se, aby film odpovídal dané době. Už Peter ho zasadil do Podunajských Biskupic, což dříve bývala samostatná obec u Bratislavy, dnes je její součástí.

Podívejte se na mapu a uvidíte, že maďarská hranice šla po roce 1939 těsně u našeho hlavního města. A když jsem se na to ptala přátel, nikdo to nevěděl.

Což mi přišlo až zvláštní. Stejně tak nevěděli, jak Slováci v období vyhlášení samostatného státu zúčtovali s Čechy.

Peter ale neměl ve scénáři příliš historických reálií. Já je ve snímku chtěla, tak jsem se ponořila do zhruba dvouletého studia. Objevila jsem neuvěřitelně zajímavý svět, o němž se na Slovensku nemluví.

Proč?

Protože ještě nenastala správná doba, asi. To téma je hodně citlivé. Uvědomte si, že k násilí, k těm událostem docházelo v našem prvním samostatném státě, o němž jsme my, Slováci, alespoň ze začátku mysleli, že je jen náš.

Dodnes část Slováků nechce slyšet, že jeho založení provázely ošklivé věci a že jsme byli poslušným spojencem fašistického Německa. Po vyhnání Čechů jsme se pustili do Maďarů a souběžně jsme se zaměřili na pronásledování Židů. Tohle jsme dělali my, Slováci, dobrovolně, aktivně. Ema a smrtihlav zachycuje právě tuto hodně komplikovanou dobu.

Jsme zase u rešerší. O co jste se konkrétně opírala při filmovém popisu zmíněných událostí?

Například jsem přečetla všechny zprávy z roku 1942, jež sepisovali lidé z Hlinkovy gardy (polovojenská organizace Hlinkovy slovenské ľudové strany zformovaná v roce 1938 a zlegalizovaná v říjnu 1938 - pozn. red.) v obci Biskupice. Z nich jsem hodně čerpala. Třeba informaci o odvodu, zabavování psů.

Psů? To gardisté brali lidem psy?

Taky vám to přijde až neuvěřitelné, že? Ale ano, tohle se dělo. Zabavovali se psi, zejména mladí, kteří měli výšku nad kolena, kteří byli schopní výcviku. Gardisté je používali pro své účely, případně je po výcviku posílali dále vojsku, na frontu. Tam se využívali k tomu, aby mimo jiné nosili výbušniny pod tanky, vozidla nepřátel. Podobně to dělali i Němci a Sověti.

Mohly bychom spolu mluvit o Slovenském státu roky, stejně nedojdeme k tomu, zda a kdy (ne)fungoval dobře. Řekněte mi ale, chtějí tohle Slováci vůbec řešit?

Jak kteří. Podle mě máte vy, Češi, výhodu v tom, že Němci byli hmatatelné zlo. „Nepatřili“ k vám. Dalo se proti nim jasně vymezit. Vtrhli do vaší země, okupovali ji. Pak přišla odplata. A zase se můžeme dlouho bavit o tom, jestli byla vždy spravedlivá… Ovšem vy už se o tom aspoň bavíte.

Slováci to mají jinak. My jsme byli od začátku „nezávislosti“ součástí zla. I proto, že Němci na Slovensko dlouho v plné síle nevkročili. Radili nám spíš na dálku. Své lidi k nám vyslali spíš proto, aby nám stát pomohli vybudovat, aby vůbec fungoval. Byli jsme jejich satelitem, to jim stačilo.

Další zla, včetně pogromů, jsme tedy v té době dělali jiným my, Slováci. Jak tohle chcete uchopit, když zároveň chcete být pyšná Slovenka, pyšný Slovák?

Těžko.

Ano, těžko. Součástí naší identity, vzniku vojnového Slovenského státu, je i tato stinná stránka, která má stále přesah do nejvyšší politiky.

S tím souhlasím. Nicméně mám pocit, že se Slovensko s Maďarskem po nástupu Roberta Fica hodně sblížilo. Jako by stoleté nepřátelství oba národy sblížilo tím, že se vymezují vůči jiným, mj. Evropské unii, NATO.

Fico a jeho lidé nejsou Slovensko. Tvoří současnou slovenskou vládu, což je rozdíl. Ani napětí mezi Slováky a Maďary tedy úplně nezmizelo. Pravidelně se ozývají extrémní nacionalisté na obou stranách. Dávno zjistili, že to funguje, že jim to přihraje politické body.

Zpět k filmu. Mariku hraje slovenská Maďarka Alexandra Borbély. Šlo o jasnou, první volbu?

Téměř ano. Chtěla jsem najít herečku, která umí dobře slovensky, maďarsky a umí i dobře česky. Těch zase na Slovensku tolik nemáme. Celkově jsem se snažila totiž o to, aby se jazyky používaly v Emě a smrtihlavovi autenticky. Odráželo to tehdejší multikulturální Bratislavu.

Navíc jsem viděla Alexandru ve filmu O těle a duši (2017) a obdivovala jsem její až minimalistické herectví, což v něčem rozhodlo o tom, že role Mariky bude její.

V Emě a smrtihlavovi zní čeština, slovenština, maďarština, němčina. Ovládáte je?

No, všechny neumím. Navíc v mém snímku mluví postavy dialekty, ani herci, kteří třeba maďarštinu skutečně ovládají, neovládali dialekt tehdy používaný Maďary na Žitném ostrově. Herci dostávali důkladné nahrávky svých rolí. Ty jsme konzultovali s řečníky, již ještě nářečí uměli. Takhle to měla i Alexandra.

Stejně tak jsme postupovali s němčinou. Ta klasická by nebyl problém. Jenže my jsme potřebovali verzi používanou v Sudetech. Našli jsme jednoho hodného pána, který ji ovládal, ten opět udělal nahrávku pro našeho herce (Alexander E. Fennon - pozn. red.).

Chápu správně, že jste pak hercům při natáčení ne vždy rozuměla?

Ano, je to tak. Ale měla jsem vždy vedle sebe někoho, kdo kontroloval, zda je to správně.

Jak se pak s tímhle hrubým materiálem pracuje ve střižně?

Někdy to vážně není lehké. I proto se postprodukce dost protáhla. Stále děláme nové jazykové verze titulků podle toho, kde se promítá.

Snímek Ema a smrtihlav byl v hlavní soutěži na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech. Liší se nějak jeho přijetí u nás, v Maďarku a na Slovensku?

Vnímám, že na Slovensku a v Maďarsku jsou reakce na film živější než třeba u vás. Je to asi logické. Češi o druhé světové válce mluví po desetiletí. Natáčí o ní filmy, dokumenty, píšou o ní knihy. Tahle směs je velmi pestrá, zaznívají v ní různá fakta, názory.

V Maďarsku a na Slovensku se o slovensko-maďarském konfliktu během druhé světové války – jak jsem již říkala – spíš mlčí. To téma je stále velmi bolavé. Uvidíme, jak dopadne Ema a smrtihlav v tamních, běžných kinech. Sama jsem na to zvědavá…

A ještě k Varům, jsem organizátorům akce vděčná, že jsme tam byli. V našem středoevropském kulturním prostoru jde o jakési „razítko“, že tenhle film stojí za to.

Politické reakce na něj už vám ale přicházejí týdny, co vím.

A já jsem dlouho nevěděla, jak mám reagovat. Podobné to bylo s otázkami na možný kontext vzniku Slovenského státu se současností…

Film Ema a smrtihlav vznikal šest let. V momentě, kdy má premiéru (10. října - pozn. red.), jsme se dostali do nepředvídatelné doby. Slovensko se vydalo cestou, kterou jsme už zažili. Opět se roztáčí kolo nenávisti. Ve jménu „národa“ se znovu dějí nepravosti, lidé jsou vyhazovaní z práce, ruší se instituce…

Přijde další exodus slovenských umělců do Česka?

Kdo ví. Jisté je, že zásahy do slovenského kulturního světa jsou až brutální. A často jsou výše než to, co jsme dosud viděli v Maďarsku.