Režisérka filmu Club Zero Jessica Hausnerová: Strach o budoucnost planety je oprávněný

Zkusila jste někdy záměrně hladovět?

Ne. Film rozhodně nevychází z mého osobního příběhu.

Tušila jsem jistou souvislost s katolickou dívčí školou, kterou jste navštěvovala, kde jste se prý se spolužačkami předháněly v hubnutí.

Ano, tam jsem měla možnost pozorovat určitou dynamiku skupinek, které se snažily tolik nejíst. V osmdesátých letech, kdy jsem dospívala, šlo především o poruchy příjmu potravy, tedy anorexii a bulimii. Ty jsou ve filmu malinko naťuknuté. Tehdy ale nikdo nepřestal jíst docela jako protagonisté snímku.

Odkud vzešla hlavní inspirace ke vzniku námětu?

Ovlivnilo mě velmi současné téma, a to radikalizace uzavřených skupin lidí, která se v západní Evropě čím dál častěji týká i střední třídy. Je pro mě zajímavé sledovat, jak se společnost polarizuje a jak mezi sebou bojují názorové tábory.

Podnítily vás prý také pohádky. V jakém smyslu?

Existuje německá legenda o krysaři z Hamelnu, kterého zradí vesničané, jimž předtím prokázal službu. Pomstí se jim za to na jejich dětech. Naláká je vábivou hrou na flétnu a ony ho poslušně následují. Symbol flétny jsem promítla do filmu, kdy slečna Novaková přesvědčí studenty příslibem, že dosáhnou všeho, co si přejí.

Náctiletí protagonisté vašeho snímku prožívají ve vyostřené podobě strach o budoucnost planety. Jak vnímáte postoje mladé generace Z?

Když jsem si dělala přípravy pro psaní scénáře, hovořila jsem se spoustou lidí ve věku přibližně od šestnácti do osmnácti let. Uvědomila jsem si, jaký tlak na ně vyvíjí ekologické hrozby. Měla jsem pro ně velké pochopení.

Když jste mladý a máte celý život před sebou, přirozeně se zabýváte budoucností. Jejich obavy ze změny klimatu jsou oprávněné, a rozumím i tomu, že někdy mohou svádět k radikálnímu prosazování cílů.

Narazila jste přesto u mladých herců a hereček na mezigenerační střet?

Ne. Hodně jsme konzultovali scénář, šlo o plodné konverzace. Myslím, že úlohou filmaře je být přístupný odlišným lidem a jejich světům. Můj snímek se jim nemá stavět na odpor, ale nechat prostor různým divákům, aby našli vlastní stanovisko.

Jaká byla spolupráce s Miou Wasikowskou?

Velice příjemná. Dost jsme si porozuměly, společně jsme se potkávaly s lidmi, kteří dříve byli členy sekt. Probíraly jsme jejich zkušenost s vůdci, abychom pochopily mechanismus fungování těchto společenství.

Potvrdilo se nám, že ideologii, kterou hlásali, většinou bezmezně věřili. Aneb jak se říká, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Film jste natáčeli i v prostorách Oxfordské univerzity. Proč právě tam?

Prohlédli jsme si spoustu různých lokací, přičemž jsme hlavně hledali místo, kde bychom natočili většinu školních scén. A to jsme našli. Jde o budovu St Catherine’s College ze šedesátých let, kterou navrhl dánský architekt Arne Jacobsen. Vyhovovalo nám, že nevypadá typicky anglicky. Můj film totiž nemá být o Velké Británii, ale spíše o západním světě jako takovém.

Na čem nyní pracujete?

Jsem teď uprostřed rešerší ke scénáři nového filmu. Bude se věnovat pracovnímu životu, zejména vykořisťování sebe sama.