Článek
Jste jedním z mála lidí, které k sobě dnes devadesátiletý politik, jenž změnil svět, pustil. Jak jste získal jeho důvěru?
Před více než dvaceti lety jsem s ním už jeden film natáčel. Přišel jsem za ním ještě za Jelcina, v okamžiku, kdy byl odstraněn na druhou kolej a nedostával žádný mediální prostor. V tu chvíli jsem ho oslovil se záměrem o něm natočit film. Jezdil tehdy hodně po Rusku i po světě přednášet a já jsem jezdil s ním. Měl jsem tedy možnost s ním o všem možném mluvit, diskutovat, často se i přít. Od té doby jsme spolu byli v příležitostném kontaktu.
Bylo těžké ho přesvědčit k natáčení teď, když je mu devadesát, je nemocný…
Máme spolu docela vřelý vztah, ale přesto se nejprve stavěl k našemu záměru odmítavě. Argumentoval právě tím, že už je starý, nemocný a všechno už řekl. Nám se ho podařilo přesvědčit, že jeho argumenty proti svědčí naopak pro. Právě to stáří a nemoc.
Nakonec tuto koncepci přijal, a pak nám ji dokonce pomáhal naplnit. Lidé kolem něj se ho často snažili chránit, zabránit některým záběrům, zastavit v určitých chvílích natáčení. A tehdy to byl on, kdo je odháněl slovy: Nechte Manského, on ví, co dělá, a já mu plně důvěřuji.
Myslíte, že jste od něj dostal odpovědi na své otázky?
Odpovědi jsem nečekal. Nejsem novinář, ale dokumentarista. Pro mě je hrdina, který odpovědi sám hledá, třeba je nenachází nebo se jim vyhýbá, mnohem zajímavější než hrdina, jenž nabízí hotové odpovědi nebo chce vaším prostřednictvím sdělovat světu nějaká senzační odhalení. O to mi od začátku nešlo.
Chtěl jste tedy natočit portrét člověka, který pohnul dějinami?
Chtěl jsem natočit portrét člověka v čase, v bodě, který je velice dramatický: konec života, kdy člověk zjišťuje, že národ, kterému chtěl dát obrovskou šanci, ji nejen odmítl, ale ještě ho proklel.
Je podle vás Gorbačov schopen větší sebereflexe?
Myslím, že je očividné, že sebereflexe schopen je. Vnímá roli Gorbačova v dějinách Sovětského svazu i světa. Zajímavé je, že často o sobě mluví ve třetí osobě, jako kdyby už vystoupil ze svého fyzického těla a nahlíží na sebe zvenčí, z odstupu. Proto jsem dal do filmu i ukázku z divadelního představení o něm.
Jak váš film přijímají v Rusku a jak ve světě?
Zatímco ve světě už film koupila řada televizí i distribučních společností, od evropských zemí až po Japonsko, v USA a Kanadě už se dokonce hrál, v Rusku o něj neprojevila zájem jediná instituce. Ani televize, ani internetová VOD platforma, ani kina, ani festivaly, nikdo ho nechce.
Ale já sám pořádám v Moskvě festival nezávislého dokumentárního filmu Artdokfest a na něm měl film osm projekcí v obrovském kině. Všechny byly okamžitě vyprodané. Ovšem na ten festival chodí lidé, kteří umí aspoň trochu kriticky myslet, analyzovat.
Zároveň byly před každou z těch projekcí před kinem velké demonstrace lidí, kteří Gorbačova rádi nemají. Stáli tam s transparenty požadujícími festival okamžitě zakázat, dokonce chtěli pohnat Gorbačova před soud. Ale ti, kteří film viděli, se k němu stavěli pozitivně. Když vycházeli z kina, vyzařoval z nich dobrý pocit, ale také smutek. A musím říct, že jsem v jejich očích často viděl slzy.
Čím si vysvětlujete, že o film v Rusku není žádný zájem?
To má dva důvody. Za prvé oficiální postoj Kremlu ke Gorbačovovi a za druhé ke mně. Jsem v zásadě v Rusku persona non grata, žiji v Lotyšsku a nikdo v Rusku se mnou nechce mít nic společného. Nikdo nestojí o to, aby se o mých filmech vědělo. Nejen o tomto, ale ani o ostatních, natož o jejich případných úspěších v zahraničí.