Režisér Vít Klusák: Filmy dělám hlavně pro sebe

Protože jsem tu s dcerou, máme takový svůj vlastní festival. Je to pro nás vzácný a dost výjimečný čas, protože spolu nežijeme a Julie za námi jezdí do Prahy. Také mě baví, že je to jiné. Když jsem Julii, které je jedenáct let, vzal na Havelkův film Vlastníci, strašně mě potěšilo, že takovou ukecanou tragikomedii chytila a že se u ní smála. Je zážitek vidět, jak nám roste pod rukama.

Přiznám se, že mě spíš baví potkávat se s publikem. Jelikož je to festival pro mladé lidi a studenty, kteří se zajímají o složitější filmové útvary, vznikají na festivalu často polemické debaty.

Pak třeba v noci potkám partu lidí, kteří mají děsnou potřebu mi vykládat o tom, co je na mých filmech bavilo a štvalo. To je pro mě cenná reflexe, protože na ulici se mi to nestane.

Takhle jsem o tom nikdy příliš nepřemýšlel. Když děláte film, nesmíte moc brát ohledy na publikum. Vy jste jeho strůjcem i prvním divákem. Kdyby člověk pořád přemýšlel o tom, co tomu kdo řekne, tak to moc nepůjde. To bych ten film dělal pro všechny a pro nikoho, takže ho dělám hlavně sám pro sebe.

To je riziko povolání. Nejsem nijak zvlášť odvážný, ale zároveň se nechci potýkat s pocitem studu za neodvážnost. Když jsem byl párkrát svědkem toho, že někdo fackoval svou partnerku na zastávce, tak jsem chvíli váhal, jestli se do toho vměšovat. Věděl jsem ale, že tam radši půjdu, než abych se další tři dny potýkal s pocitem, že se stydím sám za sebe. S filmy je to stejné. Tvorba nepřináší adrenalin z toho, že jsem chrabrý bojovník za pravdu, ale je to lepší cesta a menší utrpení než mít pocit, že jsem posera.

Strašně jsme se báli. Také jsme na chvilku zdrhli. Má první žena Kateřina Šedá za mnou přiběhla a říkala, že se obává, že mi lidi vyrazí všechny zuby. Řekla nám, ať s Filipem Remundou okamžitě prcháme. Já měl v tu chvíli pocit, že asi ví, že se chystá nějaký lynč, tak jsme šli. Pak jsme si ale řekli, že nezbývá než se zase vrhnout do víru situace a nějak to zvládnout.

Rozhodně to není usedlé zaměstnání. Potkávám lidi a zažívám situace, ke kterým by se běžný člověk nedostal.

Jednou jsme se s Filipem dobrovolně rozhodli opustit téma, které by ohrozilo naše rodiny. Oba jsme měli děti na cestě a přistál nám námět o obchodu se zbraněmi. Věděli jsme, že je to sousto, jež by řízlo do byznysu lidí, kteří se ničeho neštítí. Možná že kdybychom byli bez dětí, tak do toho jdeme.

Lidé, kteří souvisle sledují mou tvorbu, vám řeknou, že mám tendenci si vybírat témata, která v sobě mají společenskou výbušnost. Nedělám to ale vědomě. Chápu, že si mohou myslet, že si sednu a řeknu si, co uděláme, aby se o tom všichni bavili, ale z toho bodu nikdy nezačínám. Nepopírám však, že jsem rád, když vidím, že film generuje nějakou společenskou debatu.

Pořadník témat, kterým bych se dál chtěl věnovat, nemám. Vlastně mě baví, že si mě některá témata najdou. Někdy jsou spouštěče mého zájmu dost pestré.

Občas mi někdo pošle nějaký námět o tom, co se děje u nich na vesnici. Hledisko aktuálnosti mě moc nezajímá. Je to taková těžko popsatelná alchymie. Teď mi shodou okolností další téma přinesla jedna reklamní agentura, což je dost atypické. Mohlo by to být zajímavé, ale je to teprve v procesu.

Jmenuje se Jak bůh hledal Karla. Je to taková road movie po středověké katolické krajině. V kostce je to dokumentární fotbalový zápas, přičemž jeden tým je nejateističtější národ v Evropě, což jsme my, a na druhé straně jsou Poláci, kteří jsou nejkatoličtější. Z téhle energie ten film vyrůstá.

Jsem bytostně přesvědčen, že pakliže někdo chce nepřítele porazit, musí ho zesměšnit. Při natáčení dokumentu V síti jsme se nevyhýbali komediálním momentům, což bylo pro některé naše kritiky překvapením. Kdybychom to neudělali, tak bychom ty démony ještě více démonizovali a posilovali.

Samotní diváci si vybrali výkřik: 12, tak to je pohoda. Tak jsme tu větu použili v naší kolekci. Je zvláštní, že vyvolává tak silnou reakci. Přijde mi to až pokrytecké. Když tuhle větu používali jako vtip všichni ostatní, tak to bylo v pohodě.