Režisér Petr Zelenka: Lidi byli v devadesátých letech hravější

Scházíme se ve Frýdku-Místku, kam se vydal, aby zhlédl divadelní verzi svých Knoflíkářů. Filmu, s nímž projel kus světa, který slavil úspěchy na nejednom filmovém festivalu. Premiéru měl v listopadu 1997. Mnohé hlášky z něj dávno zlidověly.

Jak jste spokojený s divadelník adaptací svého filmu?

Říkal jsem si, že nebudu mít žádné nároky, ale stejně mě to příjemně potěšilo.

A jak je těžké vás přemluvit, abyste dal svá díla volně k užití dalším umělcům?

Vůbec. Jsem na to zvyklý. Ano, nejsem zvyklý dávat své filmové věci, ale se svými divadelními texty to dělám běžně. Cizím režisérům je dávám… Proto i v případě Knoflíkářů jsem neváhal. Ten proces je pořád stejný: z mých věcí vzniká něco nového, co nastuduje někdo jiný jinak než kdysi já.

Využili divadelníci ve Frýdku-Místku vážně druhou a šestou verzi scénáře, jak říkají?

Možná to byla třetí a šestá verze. Těžko říct. Jedna verze vyšla i knižně. Myslím si, že vznikla těsně před natáčením, jde o ten nejkošatější scénář. A právě tu jsem Jakubovi Vaškovi dal. Pak jsem mu dal ještě jednu starší verzi.

Knoflíkáři oslavili loni na podzim čtvrt století od premiéry. V diskusi s diváky po představení ve Frýdku-Místku jste říkal, že by už podle vás nevznikli. Proč?

Lidi byli v devadesátých letech hravější. Rádi si spojovali věci dohromady. Milovali střídání scén, časů… Dneska naopak řada diváků některými věcmi až pohrdá. Když něco nepřijde rovnou z Ameriky, vnímá to až nenávistně, s despektem. Proto si myslím, že by dneska Knoflíkáři nefungovali… Je ale zároveň zajímavé, že své publikum stále mají. Myslím si, že to souvisí s určitou nostalgií, spojením s devadesátkami.

Je tedy film pro nás, Husákovy děti? Anebo by se líbil i lidem narozeným po roce 2000?

Já sám nevím. Mám dceru, které je jedenáct, tak jí to pustím za tři čtyři roky, uvidíme… Na druhou stranu mladí lidé nemají ani důvod si Knoflíkáře pouštět. Mám pocit, že by ani neudrželi pozornost na celý film. Jsou dekoncentrovaní, což je taková choroba moderní civilizace. Tím neříkám, že všichni. Odhaduji, že je jich až osmdesát procent… Možná by si z toho vyzobali jen části, které by je oslovily.

Knoflíkáři tehdy posbírali řadu cen na světových festivalech. V té době jste byl českou režisérkou filmovou celebritou. Proč se na konec věnujte divadlu?

Šel jsem tam, kde jsem měl pracovní nabídky, u filmu jsem je po odchodu Čestmíra Kopeckého (tehdejší producent České televize – pozn. red.) jednoduše neměl. A jelikož si u tam musíte vytvářet nabídky sama: projekt vymyslet, sehnat peníze na natáčení, zrealizovat…, je to takové samo-domo, zjistil jsem, že to není pro mě. Divadlo v tomhle tak frustrující nebylo. Je skvělé! Někdo vás osloví, je pevný termín a dostanete i peníze na zkoušení.

K filmu se ale, co vím, vrátit chcete. O čem bude váš nový snímek?

O hudebních kapelách. Bude ze současnosti, ale stále hledám klíčové téma. A když ještě mluvím o té současnosti, on by ten film měl být o starcích. Hudba, která v něm bude, je z osmdesátých let, bigbít, rock, kapely, které mám rád.

Co vás čeká naopak v divadle?

Tam je pořád něco. Chystám se psát monodrama pro Ivana Trojana. Bude si ho i sám produkovat. Chtěli bychom s tím jít ven v prosinci, lednu. Bude se hrát mimo Dejvické divadlo, ve větších sálech. Pak jsem domluvený s Michalem Hrubým na představení v pražském Studiu Dva, mluvíme o roku 2025. Čeká mě i něco na rok 2026 pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově… Teď ze sebe sypu data, jenže takhle to v naší branži je.