Režisér Petr Vachler: Okolí se stává stejně bláznivé jako já

Jak dlouho jste film Tajemství a smysl života připravoval?

Někdy v roce 2009, 2010 jsem začal psát scénář. Zásadně mě ovlivnil zážitek z Mexika, kde jsem pochopil, že svět se skládá z vibrací. Asi dva tři měsíce nato jsem začal mít pocit, že bych to měl sdílet. Vytvořil jsem si sadu otázek: co je to láska, co je to strach, co je humor, kdo jsem já, kdo jsi ty?… Začal jsem je pokládat známým osobnostem, z čehož vždy vznikl více než hodinový rozhovor. Mám jich přes sto. Pro film jsem vybral asi šedesát osobností.

Jeho forma byla předem jasná?

Nejdřív jsem přemýšlel o dokumentu, který by výpovědi představil, pak jsem si uvědomil, že to má být hraný film. Tak jsem napsal asi 160 stránek textu a poprosil sestru, abych jí to vše mohl přečíst. Zhruba na straně 140 řekla: Dost, brácho, už nemůžu. Načež jsem scénář zredukoval na nějaký devadesát stran. Ty jsou živé dodnes a pár jich zase opatrně přibylo. Během těch let nejen moje děti, které hrají ve filmu, zestárly, přesto je film stále živý, i když je již v kinech. Plánuju do něj dát dvě nové scény, před oficiální premiérou.

První záběr snímku padl na Šumavě, že?

Ano, v roce 2013. Jsem ze Strakonic, takže k Šumavě mám skvělý vztah, je energetická, nabitá. Ostatně je to místo, kde jsem poprvé viděl i UFO. Bylo od nás asi padesát metrů. Jako dvanáctičlenné společenství jsme ho viděli za jasného dne. Byl to bezhlučný černý grafitový diamant levitující asi šest metrů nad zemí. Tu situaci jsem potom detailně popsal v seriálu Top Secret UFO Projects: Declassified, který jsem vyráběl pro Netflix a Sky History. Byl to krásný zážitek. Šlo o jakési „razítko“, že na tomto světě nejsme sami.

Pojďme zpět k vašemu filmu. Předpokládám, že jste se zpovídanými mluvil anglicky.

Rozhovory probíhaly většinou v angličtině nebo v němčině, což jsou jazyky, které nějak zvládám. Ruština už byla horší. Zapomněl jsem hodně. Dokonce i dva Češi mluví ve filmu anglicky. Stanislav Grof a Honza Rak, kvantový fyzik, který pracoval i v CERNU. Toho jsem trápil tři hodiny, abychom ze všeho, co řekl, použili tři krátké odpovědi. On sám se ale s úsměvem ve filmu našel čtyřikrát. Je tam totiž i skutečný rak, který leze po kameni… Na další jazyky, francouzštinu, japonštinu, italštinu a portugalštinu, jsme měli překladatele.

V jakém jazyce je snímek v českých kinech?

V češtině. Máme i festivalovou verzi, kde se jazyky prolínají podle zpovídaných, což je – dle mé zkušenosti – složitější myšlenkově „usledovat“. Do ciziny jdeme kompletně anglicky.

Vím, že hudbu k němu složila vaše dcera, když byla ještě poměrně mladá.

Je to tak. Dokonce úvodní a závěrečnou píseň složila Valérie ve třinácti a vybral jsem ji dodatečně. Napsala si k ní i text, anglicky. Když jsme film začali promítat, ozvali se proti tomu někteří diváci. Tak tam budou titulky a možná že Valérie vše znovu nazpívá i česky. Zdá se, že s jazyky to bude „zábavné“. Mnozí by chtěli slyšet japonštinu, francouzštinu…, připravujeme i titulkovanou verzi.

Film je o smyslu života. Natáčel se dlouho, dost věcí se změnilo. Odráží tyhle posuny?

Jasně. Mělo by asi znovu zaznít, že původně jsem ho dělal pro sebe. Věci se ale nabalovaly, zjistil jsem, že podobné otázky jako já si kladou jiní. Přišla druhá fáze. Při hledání odpovědí na ně jsem zjišťoval, že mě natáčení mění. Cokoliv v životě děláme, děláme za účelem, abychom se změnili. Pokud se to nestane, budeme stagnovat, i když ani to nemusí být špatné. A pak jsem objevil další rovinu filmu, díky opakovaným projekcím.

Co tedy snímek dal vám, případně divákům, s nimiž po projekcích mluvíte?

Režisér, kolega z FAMU, Igor Chaun mi řekl, že měl pocit, že se už v průběhu filmu chtěl stát lepším člověkem, změnit se a že v noci pak nemohl spát. Nebyl jediný. Herečka Sandra Pogodová měla podobný názor. Uvědomil jsem si, že tak působí i na mě. Vždy mě o něco obohatí, nacházím v něm i vlastní chyby, jež mě odvádí od harmonie. Viděl jsem ho snad čtyřicetkrát. Stále cítím, že mě posouvá a mění. Ale lidé si z něj odnesou stejně jen to, co unesou. Říkávám: To, co nechcete, s čím nesouhlasíte, zahoďte, jsme svobodné bytosti.

Zní to dost filozoficky. Žijete poměrně netradičně. Mají vás stále občas za blázna?

A je to špatně? Já řízené a vědomé bláznovství miluju! Když se osvobodíte od stereotypů a zároveň dokážete vnímat a respektovat realitu, tak si život můžete víc užívat. Když to nedokážete, stagnujete. Zase jsme u otázky: je to špatně? Není, pokud vám vyhovuje. Mě ale baví změny. Devět let chodím bosý, dal jsem si padesátidenní půst, prosazuju veganství, zavírám se do tmy, cestuji, podnikám regresní terapie, medituju…

Jednoduše nežijete průměrně.

Ano, i ne. V průběhu deseti let, kdy film vznikal, se hodně změnilo. S označením blázen se tak setkávám čím dál tím míň. Okolí se stává stejně bláznivé jako já, v tom dobrém slova smyslu. Cítím, že se společnost mění, výrazně, rychle. Vidět to můžete na dovolené. V Řecku, kam rádi jezdíme, dřív neexistovaly veganské produkty v obchodech, v restauracích. Najednou tam jsou. Potkávám i čím dál víc lidí, kteří chodí naboso, zajímají se o spiritualitu, meditace, sami o sebe. Stále víc lidí si pokládá otázku, co je smyslem našich životů? . I díky tomu máme možná vyprodané předpremiéry po celé republice.

Jak si popsaný posun vysvětlujete?

Lidé začínají vnímat, že materiální uspokojení není všechno. Peníze, kariéra už často nejsou na prvním místě. Vždy se najde na světě dražší mobil, auto, větší dům, než právě máte. Nikam to nevede. V žádném předmětu světa štěstí nenajdete. Lidé se mění. A rychle. Hledají v životě více lásku, harmonii a chtějí být šťastní.

Krásné myšlenky. Jenže vy jste také zdatný producent, založil jste i Českého lva.

Ano, toho mi před lety vzali, znárodnili… I to je život. A ten se skládá i z hmotného zabezpečení, kterého se nezříkám. Vážím si i peněz jako energie. Harmonie je, když z padesáti procent ctíte právě hmotu a z padesáti svou duchovní podstatu. Kdyby nebylo hmoty, ani bych nevěděl, jak chutná borůvkový koláč, stál bych bez střechy nad hlavou stále v dešti. Když přestanete hmotu milovat, začne vás opouštět, což se odrazí v duchovní části vašeho bytí. Vše je provázané. Vše přijímám s radostí a pokorou… Řeknu vám k tomu ještě příběh. Kamarád jezdil se svým čtrnáctiletým autem do servisu. Tam se vždy podivili, v jak v dobrém stavu je. Jednou mu ho vykradli. Přijeli policisti, odebrali z něj otisky a řekli: Tohle jsme ještě neviděli. Víte, co našli?

Zhmotnělou lásku?

(Smích) Asi tak, otisky rtů. Kamarád se jim přiznal, že auto z lásky líbal, proto mu tak dobře sloužilo. Jsme zase u hmoty. Měli bychom ji milovat, aby vzkvétala. Je živá a vložené emoce nám vrací. Tím se vracím k filmu, kdy jsem si vážil všeho, kde jsme točili, stejně tak peněz. Kdyby ho v počátcích výrazně finančně nepodpořil Karel Janeček, možná by nevznikl, kdybych do toho nedal vše, i to hmotné, co jsem měl, neexistoval by.

Jsme zas u peněz. Kolik stál?

Rozpočet není uzavřen, ale bude to asi historicky nejdražší český film bez zahraničního vstupu. Navíc v něm není ani product placement, podpora televizí, to, co „zlevňuje“. Dokonce jsem hodně investoval do toho, aby neobsahoval žádnou reklamu, kterou jsme v každém záběru mazali. Snad i proto stojí lístek na mimořádné předpremiéry 499 korun.

To je vážně hodně.

Je, i není. Film trvá dvě a půl hodiny. Diváci pak mohou v sále zůstat, účastnit se přednášky, diskuse. Průměrná projekce se tak natáhne od sedmi večer do půlnoci… Asi funguje šeptanda. Lidé chodí opakovaně, dorazí z velké dálky. Jeden slovenský pár jel na předpremiéru 400 kilometrů. Další, v září a říjnu, jsou prakticky vyprodané. Přidáme už jen to, co zvládneme. Zájem je větší, než dokážeme uspokojit. Děkujeme.

A co je minus?

Film vyžaduje pozornost, končí kontemplativně, meditačně. Já diváky zahrnu dalším proudem slov, poznatků. Je to náročné… Ti, co vydrží, jsou normálně hrdinové. (smích)

Na co se vás diváci nejčastěji ptají?

Hodně zaznívá: Kolikrát film musejí vidět, aby našli ten svůj smysl života, a jestli film změnil mě… Na první otázku odpovídám: Nevím, ale znám diváky, kteří film viděli už mnohokráte a stále objevují. Padají i dotazy na hudbu, herce, scénář i na to, jak jsem mohl vědět, že se vše týká právě jich, jak jsem vybíral myslitele…, svěřují se. Jsou to nádherné okamžiky.

Je to více než deset let, co na filmu pracujete. Proč to vše trvalo tak dlouho?

Protože jsem dal na první místo své srdce, záměr, zvědavost, touhou poznávat. Protože jsem si uvědomil, že čas není důležitý, že mi záleží na každém detailu. Z detailu vzniká celek. Důležité bylo, aby se to stalo, a je jedno kdy. Covid to taky posunul a v srpnu točím ještě další obraz… Navíc peníze byly až to poslední, co mě zajímalo, záměr byl důležitější.

Jak jste ale řekl, bez peněz byste snímek neudělal.

Ano, peníze jsou důležité, ale ne nejdůležitější. Nechal by se rozumný člověk doživotně zavřít do vězení, kdyby mu platili tisíc dolarů denně? Asi ne, ale někteří to dělají, pokud si za vězení dosadíme práci, která ubíjí. Peníze by nás neměly ovládat, my bychom měli ovládat peníze. Když budeme dělat věci se záměrem, láskou a radostí, stvoříme krásné věci, pak samy přijdou.

Máte pro mě na závěr ten klíč k tajemství života?

Explicitně ve filmu nezazní, ale myslím si, že ho můžu v klidu prozradit. Je to život, existence sama o sobě. Radujme se z té hry, ve které jsme. Tady, teď. Radujme se z toho, že máme rodiny, vztahy, nebo z možnosti, že se můžeme projít lesem, z toho, že máme možnost jít do kina… Všechno je to nekonečné, krásné dobrodružství. Poděkujme, že tuto kosmickou hru můžeme hrát, že je stvořena, že jsme a společně tvoříme, objevujeme.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina