Režisér Michal Samir: Karlos je primitivem stejně jako já. Taky miluju jednoduchost i krásné věci

S Karlosem Vémolou, o němž váš poslední snímek Karlos je, se znáte patnáct let. Kde jste na sebe narazili?

To je delší historka. Začíná v městečku Hatfield, poblíž Londýna. Byl jsem zrovna po škole, vystudoval jsem režii (Drama Centre London - pozn. red.), vůbec jsem nevěděl, co se s sebou. V tomhle rozpoložení jsem si zašel do KFC na křidýlka. Za kasou stál kluk s očividně českým přízvukem, podle jmenovky Filip.

Zapovídali jsme se a já zjistil, že se jmenuje Vémola. Vyprávěl mi o bratrovi, Karlosovi, že se pere v kleci, že je hodně dobrý, že je v UFC (Ultimate Fight Championship - pozn. red.).

A vy jste ho chtěl hned poznat.

Jasně. Ještě tu noc jsem si totiž pustil pár zápasů. Ač jsem velký sportovní fanoušek, o tomhle sportu jsem nevěděl vůbec nic. Fascinoval mě ale hned. Chtěl jsem Karlose okamžitě poznat, začít s ním točit. Zaujala mě mimo jiné skutečnost, že ho nikdo v Čechách nezná, i když toho tolik dokázal.

Dokázal?

Ano, samozřejmě, živil se i jako vyhazovač v nočním klubu, stál u dveří kdesi v Tottenhamu, na což rád vzpomíná. I to jsem zaznamenal. Ta jeho kariéra je obdivuhodná. Já ji zpočátku zachycoval na koleni, na foťák s jednoduchou kamerou. Chodil jsem za Karlosem bez peněz, pronásledoval ho. Tím získával materiál pro film. Některé záběry proto uvidí lidé úplně poprvé. Ještě je fér dodat, že zpočátku u toho byla i Lucie Doležalová.

Neotravoval Karlose váš zájem?

Ne, on má pozornost rád… Teď se mi vybavuje jedna z historek, která ho vystihuje. Když jsem za ním konečně přišel s lepším foťáko-kamerou, na nějž si musela moje máma vzít půjčku, řekl mi: Ty, v…e, vždyť je to malé. Pro něj totiž není nic, co je malé, dobré…

To jsem z bulváru pochopila. Teď udělám v rozhovoru střih. Vrátím vás do Londýna, do doby, kdy jste se do něj jako kluk z Turnova dostal. Kdy to bylo?

V patnácti. Jel jsem s rodiči oficiálně na letní prázdniny, k tátovým známým. A už jsme tam zůstali. Tedy já zprvu na rok, protože jsem si na Anglii nedokázal zvyknout. Chyběl mi divadelní kroužek, přátelé v Turnově. Nový život byl navíc hodně těžký, živořili jsme. Ač jsme žili u Londýna, nic jsem z něj neměl.

V šestnácti jsem se proto vrátil do Turnova, začal studovat gymnázium. Došel jsem do třeťáku, pak jsem se zas vydal do Londýna, za rodinou. Jen jsem se tam postavil na vlastní nohy. Začal jsem pracovat, spal jsem u kamaráda na gauči…

Studia jste vzdal?

Na chvíli ano. Zprvu mě živilo prodávání obrazů po domech. Tehdy to byla módní vlna. Mladí lidé obcházeli nově postavené domy, takové ty lego domečky, kolem velkých měst a nabízeli jejich majitelům kopie slavných obrazů. Tahaly se, tuším, z Izraele.

Přidávali k tomu historky, že jsou studenti uměleckých škol a vše dělali. Já k nim patřil, občas jsem u dveří něco i prodal. V Anglii jsem se tak postupně škrábal nahoru. Až jsem se dostal na vysokou, na vysněnou režii, na snad nejlepší školu, kam jsem mohl jít. Tam se vše začalo lámat k lepšímu.

Vzali vás bez maturity?

Na uměleckých školách se tohle občas dělává. Přesvědčilo je asi moje nadšení, obrovská chuť dělat své věci. Ale ještě k té maturitě, vedle vysoké jsem si v Anglii dva roky dodělával jejich střední školu, college… Nebavilo mě to, ovšem už jsem si točil své věci. Ve výsledku sice českou maturitu nemám, ovšem vysokou ano.

Vím ze svého okolí, že ani vynikající zahraniční vzdělání některé dveře v Česku neotevře, když nemáte kontakty. Vy jste se ale dokázal prosadit. Máte radu, jak na to?

Radu? Mít nadšení, nevzdávat se. Mám obecně pocit, že celý život dělám věci jinak, než je zvykem. Mám to často „naopak“. Třeba jsem se přistihl, že vydělávám v Česku, a bydlím v Británii. Což by nemělo být…

A kontakty? Vznikaly postupně. Zásadní je pro mě setkání s Matějem Chlupáčkem, s nímž jsme začínali od nejmenších věcí, přešli k těm větším.

Matěj je považován za filmový „zázrak“. Kluk bez vzdělání, jenž se dostal bez kontaktů až na špičku. Kde jste se setkali?

Na brněnském letišti. On letěl do Londýna na exkurzi do BBC, bylo mu sedmnáct, já za rodinou. Zapovídali jsme se, zjistili jsme, že si rozumíme. Už tehdy jsme se krásně hádali. Vzpomínám si na to, že jsme soupeřili v tom, kdo zná víc režisérů…

Oba totiž milujeme filmy. Spojuje nás nadšení, což je věc, která ve finále rozhoduje, zda v čemkoli (ne)uspějete. Můžete mít sebevětší talent, bez touhy, elánu, je vám na nic. A my jsme s Matějem vytrvalí. Filmu zcela oddaní. Nikdy jsme ani nepařili. Radši jsme se do noci koukali na to, co natočili jiní. On je navíc rozhodně lepší producent než já.

Kdo vyhrál tu vaši při o režiséry?

Tehdy asi já, byl jsem přece jen starší. Dnes by to byl asi Matěj. Poslední dobou moc nestíhám chodit do kina, bohužel. Teď ale víc čtu. Mám mimo jiné rozečtenou knihu Pavla Klusáka Gott: Československý příběh. Chtěl jsem vědět, pochopit, proč se mu tak nelíbil můj seriál Iveta.

Pochopil jste to?

Ano, on je vědec. Má rád pevná data, faktografii. Já ve svých věcech sázím na emoce, na atmosféru, netrvám na tom, že vše musí historicky sedět, zapadat do sebe.

Emoce patří rovněž ke Karlosovi. Lze vůbec popsal pár slovy, jednou větou?

Říkám o něm, že je neodolatelná bestie. Což je termín, který se z angličtiny do češtiny špatně překládá. Je to zároveň komplikovanější, než se na první pohled vypadá. Plus o něm stoprocentně platí: co na srdci, to na jazyku. Můžete mu věřit. Nepodrazí vás.

Ze sportu je zvyklý na systém výhra/prohra. Prohrává nerad, moc nerad. Takhle žije i v civilu. Možná i proto má pro něj tolik lidí - ze všech společenských vrstev - slabost. Je jistotou v našem mnohdy velmi komplikovaném světě.

Promiňte, neznám ho. Ovšem z toho, jaká aura kolem něj vznikla, bych se nebála použít slovo: primitiv. Tohle v něm opravdu není?

Je primitivem stejně jako já. Taky miluju v životě jednoduchost i krásné věci. Tím neříkám, že moje auto vypadá jako jeho, že chovám lvy… Ovšem v jeho touze po „jednoduchosti“ mu zcela rozumím. Já chci taky někdy jen kus masa a fotbal a klid.

Karlos je prostě upřímný, život si nekomplikuje. Na nic si nehraje, nechce být někým, kým není. Je to kluk z 90. let. A jsme zase u toho, že musí mít vše velké: auta, zvířata, svaly, velké všechno… Zároveň vedle sebe rozhodně uvítá lidi, kteří se nebojí, jeho ani ničeho jiného.

Stalo se vám za těch patnáct let někdy, že by vás s kamerou nepustil dál?

Ne, mám v sobě, myslím si, dost empatie, abych věděl, co (ne)jde. Jak jsem říkal, Karlos miluje upřímnost, respekt. Já jsem se k němu vždy takto choval. On také faleš spolehlivě vycítí…

Pamatuji si ale na jednu výraznější třecí plochu. To, když nás s kamerou pozval na Štědrý den, jenže to nikomu doma neřekl. No, zbytek rodiny byl „trošku“ naštvaný, co vám budu vyprávět. I tohle je součást mé práce.

Měli Vémolovi v dokumentu právo veta?

Ne, ale naslouchal jsem jim. Poté, co zhlédli základ, nastala dlouhá diskuse. Hledali jsme kompromisy. Víc připomínek měla rozhodně Lela, Karlosova manželka. I to se dá pochopit, jako žena vnímá jisté věci citlivěji…

Navíc Karlos se za 15 let, kdy jsme točili, hodně změnil, byl slavnější a slavnější. Do střihu vstupovaly další názory, mimo jiné jeho blízkých, kteří žijí v Anglii.

Vedle Karlose jste natočil například seriál Iveta. Ovšem váš debut Hany (2015) byl hodně experimentální. Je vám bližší mainstream, nebo umění?

První film byl experiment, což jsem pochopil, až když šel ven. Přijetí bylo komplikované, až mě to zaskočilo. Do kin na něj přišly čtyři tisíce lidí, vyhrál pár cen…

V tu chvíli jsem ale pochopil, že nechci dělat cosi pro pár tisíc diváků… Co se týče Karlose a Ivety, tam jsme už jinde, to jsou mé srdeční projekty. Stejně jinde jsme u komedie Buď chlap! (2023). U ní mě oslovili producenti. Vzal jsem ji s podmínkou, že to chci dělat jinak než po česku.

Po česku? Co si pod tím mám představit?

Chtěl jsem se vyhnout tomu, co v Česku funguje: vulgarismům, sexuálním narážkám, nenávisti… Dávám přednost jiným nosným tématům: lásce, soudružnosti, přátelství. Chci dělat věci pro rodiny.

Jak se ukázalo, zafungovalo to. U diváků, od kritiků jsem dostal strašně na prd… Stojím si však za tím, že jsem si svůj cíl splnil. Na Buď chlap! (2023) chodily rodiny s dětmi, představení bývala plná přes den, hlavně v regionech (přišlo téměř 250 tisíc lidí - pozn. red.). Navíc zaujal i na Voyo…

Spojení s platformami vám vychází, co?

A komu ne? Na platformy míří od začátku i můj seriál Iveta (2022, 2023). U ní, když vznikla, jsem přesně věděl: tohle já chci dělat. Čistokrevný mainstream, o němž se mluví, který lidi (po)baví. U Ivety točíme už třetí sérii. Původně přitom měla vzniknout jedna s tím, že se „uvidí“.

Líbí se vám z těchto vašich měřítek vůbec nějaká česká komedie?

Ženy v běhu jsou dokonalé. Tím neříkám, že se mi líbí, dokonce se i stydím, že se na to koukám. Ale je to řemeslně dokonale odvedená práce (v kinech komedii vidělo přes milion lidí - pozn. red.). Ve svém žánru podle mě nejlepší za posledních deset let.

Když jsme u toho češství. Prozradíte mi na závěr, kde se vzalo vaše jméno?

Můj táta se jmenuje Mohammad Husajn Samir, pochází z Afghánistánu. Do Československa přišel v rámci studií v 80. letech.

Chtěl být režisérem, jenže v Afghánistánu potřebovali spíš odborníky na zemědělství. Tak nastoupil na zemědělku. Nedokončil ji, protože potkal mamku, narodil jsem se jim já… Teď žije v Anglii, ovšem je stále Čech jako poleno. Asi málokdo má rád vepřo knedlo zelo jako on.