Režisér Matt Sarnecki: Z toho, co jsem se naučil na FAMU, stále těžím

Váš dokument Kuciak: Vražda novináře měl nedávno českou premiéru. Chápou jej diváci ve všech státech, kde byl zatím uveden, stejně?

Samozřejmě, největší ohlas má a měl na Slovensku, kde se všechno odehrálo. Silné emoce vyvolal také u vás v Česku. A co je všude stejné? Diváci v dokumentu vidí, vnímají útoky na média, jejich démonizování, kterých se dopouštějí – většinou beztrestně – politici. K tomu se přidávají jejich zesilující autoritářské pozice. Podívejte se na Donalda Trumpa, bývalého amerického prezidenta, na jeho strategii, jež ho dovedla až do prezidentského úřadu.

Ještě před slovenskou „kauzou“ jste podobnou „věc“ zpracovával na Ukrajině. Váš dokument Killing Pavel (2017) získal řadu odborných cen. O čem je?

O vraždě Pavla Grigorjeviče Šeremeta, což byl běloruský novinář, kritik režimu Alexandra Lukašenka. Zemřel v ukrajinském Kyjevě v roce 2016… Je to složitý příběh, ale abych vše shrnul nějak stručně: i tenhle můj dokument je o křehkosti demokracie. Podobně jako Kuciak: Vražda novináře zachycuje, jak snadno se tahle křehkost rozbije, jak je důležité stále o občanské svobody bojovat. Tendence oslabovat média, demokratické instituce vidíme všude ve světě, jak jsem už řekl. Vždy je jen na nás občanech, jestli si to necháme líbit.

V čem se vaše dokumenty od sebe naopak nejvíc liší?

Řekl bych, že ten ze Slovenska v sobě nese dva příběhy. První popisuje čistě kriminální činy, vraždy Jána a Martiny. V druhé části vidíte jejich pozadí, vazby zločinců a lidí z nejvyšší politiky… Killing Pavel byl čistě investigativní dokument. Vycházel z toho, co se dá zjistit o pachatelích, jaký byl jejich motiv k vraždě novináře Šeremeta, mohl vadit mnoha lidem.

Zemřel při explozi auta v červenci 2016. Podle informací měli být na místě krátce předtím agenti ruských tajných služeb. Zájem na jeho smrti byl ale hlavně na běloruské straně. Prozradíte mi, kdo ho nechal zavraždit?

Nikdo nebyl za vraždu souzen, nikdo nebyl obviněn. Vrazi/vrah nebyli nikdy potrestaní.

Vy vrahy asi ale znáte, ne?

Ne. (Úsměv - pozn. red.) Těch teorií jsou „tisíce“.

Pojďme ještě přece jen na Ukrajinu. Zaskočil vás útok Ruska na ni potom, co jste zjistil o zemi během natáčení dokumentu?

Byl jsem šokovaný, asi jako všichni. Navíc, jak jsem tam pracoval, měl jsem tam spoustu kolegů, známých. Někteří šli hned do války, aby vlast bránili, jeden z nich, kameraman, byl v první linii v Doněcku. Jiní přiletěli do Bukurešti, kde hledali bezpečí pro sebe a své rodiny. Jen s pár zavazadly. Snažil jsem se pomáhat všem, jak to šlo… Bylo to pro mě velmi osobní.

Když jsme u ryze osobních věcí, Sarnecki není úplně běžné americké jméno. Odkud vaše rodina pochází?

Moji pra, pra…rodiče přišli do USA z Polska. Dávno ale doma polsky nemluvíme. Moji rodiče si jinak nechali kvůli původu také udělat testy DNA a podle nich naši předci žili vedle Polska ještě v Maďarsku, na Ukrajině a v Rusku.

Jak dlouho tedy žije vaše rodina v USA?

Přes dvě století.

Je váš původ i důvod, proč se do střední a východní Evropy vracíte? Točíte o ní?

Možná ano. Jen ještě pro upřesnění. Já v ní hlavně také více než deset let žiju. Konkrétně v Rumunsku, kde pracuju a odkud za prací vyjíždím. Rumunsko je mým domovem a zatím na tom nehodlám nic měnit.

Předpokládám, že vás tam zavedla spíš láska než práce. Mýlím se?

Ne, máte pravdu. Nejdřív jsem do Rumunska přijel jako člen Mírových sborů v letech 2004-2006. Pak jsem se tam vrátil kvůli lásce a řekl si: zkusím tu žít další rok, dva, uvidím. A i když vztah nakonec nevyšel, zůstal jsem tam. Jsem tam vážně velmi spokojený.

Rumuni, s nimiž se potkávám, jsou velmi talentovaní. Což oceňují i velké filmové festivaly. Rumunská kinematografie patří nyní, co se týče národního pohledu, k nejlepším na světě. Nemám důvod Rumunsko opouštět. Malé věci, které mi třeba i chybí, které jsem měl v USA za samozřejmé, a tam nejsou, jsem se naučil vytěsňovat. Dá se bez nich být.

U nás žije řada cizinců roky, aniž by mluvili česky. Vy jste se rumunštinu učil hned?

Ano, jednak protože to pokládám za důležité, pak taky protože jsem se do země přistěhoval v dobách, kdy nebyla angličtina celosvětovým dorozumívacím jazykem. Jednoduše jsem se v Bukurešti nedomluvil, což mi vadilo…

Navíc, jak jsem poměrně brzy při osvojování rumunštiny zjistil, že pro mě není těžká. Vyrůstal jsem totiž v Kalifornii, ve čtvrti, kde je silná hispánská komunita. Slýchával jsem španělštinu odmala, což mi pak pomohlo v rumunštině.

V rámci poznávání postsovětského prostoru jste ale zamířil i na stáž do Prahy. Proč jste si z tolika škol vybral právě naši FAMU?

Dostal jsem v Praze roční stáž. Oficiálně jsem byl asistentem třech pedagogů, ale sám jsem se věnoval i vlastnímu vzdělávání, mimo jiné jsem se zaměřil na teorii dokumentu, na scenáristiku… Vlastně to bylo poprvé, co jsem filmařinu podobně, odborně někde studoval.

Chodil jsem i na přednášky Pavla Jecha, které pro mě byly hodně důležité. Uvědomil jsem si mimo jiné, jak je důležité vybudovat ve filmu silný příběh, aby mohl v kinech, u diváku zafungovat. Z FAMU stále těžím.

Ukrajinu, Rumunsko, Slovensko a Česko jste poznal poměrně důkladně. Jsme si my, jejich obyvatelé v něčem podobní i více než třicet let po pádu východního bloku?

Ano, jistá podoba tu je, postkomunistické země musely v jeden čas řešit podobné problémy. Každá země je ovšem jiná, přistoupila k nim jinak. Já navíc nejsem ten, kdo chce říkat: v tomhle jste podobní, v tomhle různí. Mám spíš pocit, že jsme si v něčem podobní my lidé. Chceme se cítit bezpečně tam, kde žijeme, chceme mít přátele, rodiny, chceme, aby stát, v němž žijeme, fungoval.

Myslíte si, že vaše dokumenty pomáhají cosi změnit? Třeba na Slovensku?

Zaprvé já netočím filmy, abych cokoli měnil, ovlivňoval. Jak tvrdím v Killing Pavel, změny jsou jen a jen v lidech samotných. Vyberou-li si změnu, musí za ní jít. Musí občas taky něco obětovat. Budou-li mlčet, je to taky jejich volba, která s sebou přináší důsledky…

Na čem pracujete nyní?

Potvrdím vám jen to, že jsem začal připravovat další dokument. Ano, bude zase v něčem z postsovětského prostoru, ovšem v lecčems ho přesáhne dál, na západ. Víc neprozradím, zatím jsem v prvotní fázi investigativních prací.