Režisér Martin Provost: Feministická revoluce je pro muže poměrně obtížná věc

Do českých kin film vstupuje 25. ledna. Předpremiéru si odbyl na Festivalu francouzského filmu koncem loňského listopadu. Pří této příležitosti vznikl i rozhovor.

Pane Provoste, spočítáte, kolikrát jste byl v Česku?

Třikrát. Pokaždé jsem dorazil na Festival francouzského filmu. Už při první návštěvě jsem navštívil snad všechna muzea, která v Praze máte. Ale zapomněl jsem, zda v nich byl i nějaký Bonnard.

Nedávnou návštěvu Prahy jste zahájil v Národní galerii (NG). Tam už jste šel najisto?

No, nejdříve jsem po příletu zašel na oběd, teprve až pak jsem zamířil do zmíněné galerie…Vyšly mi dvě volné hodiny, neváhal jsem je využít na kulturu. A ano, šel jsem najisto. Hledal jsem v galerii dílo Pierra Bonnarda (obraz Rozhovor v Provenci - pozn. red.).

Vím totiž, že česko-francouzská sbírka NG je výjimečná. Plátna, která obsahuje, jsou navíc krásně instalovaná. Včetně Bonnarda, jehož jsem si před návštěvou Prahy dohledával na internetu. Krásný je i tam, ale vidět ho naživo? Tomu se nic nevyrovná.

Věděl jste o tomhle obrazu v době, kdy jste o slavném umělci připravoval svůj poslední film Malíř jejího těla?

Nevím, spíš si tím nejsem jistý. Procházel jsem tolik materiálů… Navíc obraz, který máte v Praze, pochází z jiného období, než můj snímek převážně zachycuje.

Já se v něm soustředím na jeho pobyt v Normandii, kde žil s Marthou poměrně dlouho. Z Bonnardova života se pak soustředím spíše na celkovou atmosféru doby, již zachycuji.

Detailně se věnuji snad jedinému obrazu: tomu, co nechal v Římě a který se mu později vrátil… Samozřejmě za ním do Normandie jezdívali i zajímaví lidé, mimo jiné Henri Matisse, některé jsem zachytil (například Claudea Moneta - pozn. red.). Na každého jeho slavného kamaráda jsem se ale nezaměřoval.

Kde jste vlastně na Pierra Bonnarda prvně narazil?

Jsem Francouz, takže ve škole. Jinak je to skutečně slavný malíř, provází mě tak celým životem. Pocházím navíc z rodiny, v níž se umění ctilo. Už jsem to vyprávěl víckrát, ale když jsem byl malý, maminka mi přivezla z Paříže, z jedné výstavy plakát s jeho obrazem Déjeuné (oběd - pozn. red.). Připíchl jsem si ho na stěnu ve svém pokoji.

A když jsem v době covidu neměl co dělat, otevřel jsem náhodně jednu knihu o Bonnardovi, a to na stránce, kde byl právě tento obraz. Všechno mi znovu naskočilo. Mé dojmy z dětství byly znovu přítomné.

Téma filmu pak bylo jasné…

Ano i ne. Nechtěl jsem dělat biografický film o slavném muži, obvykle točím úplný opak: snímky o ženách, které jsou nějak upozaděné, ve stínu mužů: Séraphine (2008), Violette (2013).

A to na konec rozhodlo, že jste se zaměřil na Bonnardovu ženu Marthu?

Chvíli to trvalo. Oslovila mě také ještě Marthina vzdálená příbuzná a vyprávěla mi o své tetě. Já jsem pak začal pátrat po dalších materiálech, čekal jsem, co čas přinese.

Všechny signály mě vedly ale k filmu, říkaly mi: Martine, natoč ho! Věděl jsem, že bude o páru tvůrců, který se miloval i zraňoval. Chtěl jsem udělat snímek o partnerech, již spolu žili, tvořili celý život. Spojovalo je umění, což byla pro ně velmi silná vazba, velmi silné pouto.

Děti neměli, striktně je nechtěl muž. Jak tenhle diktát přijímají různé generace diváků?

Rád bych vám na tuto otázku odpověděl, sám jsem na tuhle odpověď zvědavý, ale snímek jde teprve do kin, i ve Francii. Diváckých reakcí mám velmi málo. Ale máte pravdu v tom, že pohled na podobnou problematiku se liší generaci od generace.

Viděl jsem to na jiném svém snímku Jak býti dobrou ženou (2020), který velmi zaujal právě mladé. Vypráví o jedné škole, jejímž hlavním cílem byla v 60. letech 20. století výchova žen v dokonalé manželky.

Nechápou to?

To bych úplně neřekl. Spíš se snaží různé kontroverzní věci více sdílet. Mluvit o nich, řešit je. Mám-li mladé hodnotit nějak jako celek, řekl bych o nich, že jsou mnohem konzervativnější, než jsem byl ve dvaceti já.

Chcete příklad? Dříve se běžně ukazovala prsa na pláži, dnes je to téměř nemyslitelné… Jako by začala éra studu, éra větší cudnosti. A možná právě 20. století, v němž jsem se narodil já a žil v něm kus života, je pro mladé jakýmsi klíčem k dnešku.

Pojďme znovu k vašemu filmu. Je velmi barevný, stejně jako Bonnardovy obrazy. Kde jste ho natáčeli?

Budovu, kde jsme hlavně natáčeli, dobře znám. Stojí asi dva kilometry od mého domu. Je to velmi krásné, zvláštní místo. Nedaleko bydlel jeden čas i další slavný malíř, Claude Monet. Jde o lokalitu, kterou impresionisté milovali. Teče tu Rhôna, která se různě stáčí. Do 2. světové války přes ni vedla řada mostů. Němci je ale vyhodili do vzduchu. Naštěstí je znovu nepostavili.

Naštěstí?

Ano, naštěstí. Díky tomu je místo velmi odlehlé, klidné. A jen mimochodem ta scéna, kde se v Jejím tělu hádají dvě dámy ve vodě, tak ta je před mým domem. Tenhle pohled vidím z okna každý den…

Svým filmem tedy tuhle lokalitu také oslavuji. Stejně jako herci jezdíme například se sousedy na loďkách. Hodně dlouho jsme se pohybovali jakoby mimo čas a prostor. Tohle vše jsem chtěl zachytil. Bohužel modernizace doputovala i k nám.

Malíř jejího těla je o malíři, malířce. Komu patřily ruce, které před kamerou tvořily?

Záleží na tom, co dělají. Kresby, črty zhotovil skutečně Vincent (Vincent Macaigne - pozn. red.). Pak jsme měli dubléra, jehož ruce se těm jeho podobaly. Hodně toho dělala i Cécile (Cécile de France - pozn. red.). A na velké obrazy jsme si najali malíře. Před kamerou se vše nakombinovalo.

Po desetiletí vás živilo i herectví. Tahle kapitola je uzavřená?

Úplně, naprosto. Nebyl jsem v téhle profesi ani moc šťastný, ač jsem jisté nadání měl. Ale díky těmhle zkušenostem – myslím si – jako režisér funguji líp, je to vidět na mé práci. Dokážu se do herců vcítit. Vidím, jak a kde trpí, kde se (ne)trápí.

Snažím se, aby byli ve svých rolích co nejlepší. Dávám jim na to čas. I proto Vincent a Cécile hrají tak skvěle. Prozradím vám i to, že se nejdříve museli s rolemi popasovat. Cécile říkala, že Marthu, její touhu obětovat se jednomu muži, vůbec nechápe, nakonec ji uchopila skvěle. Vincent zase skvěle vystoupil ze své obvyklé herecké škatulky moderního herce.

To si vážně vyžadovalo svůj čas.

Zakládám si na důkladné přípravě. Nepodléhám touze natočit film co nejrychleji s tím, že se resty dohoní ve střižně. Taky mě baví všechny technické záležitosti mé režisérské profese, v níž se učím jako samouk.

A co nyní nosíte v hlavě? Bude nějaký nový film?

Možná ani ne. Je těžké o tom mluvit. Mám dva projekty, které jsou dost jiné, než jsem dělal dosud. Budou spíš maskulinní. Ženská, feministická revoluce je pro muže, nejen pro tvůrce, poměrně obtížná věc. To je třeba říct…

Bojíte se občas žen?

Samozřejmě… Ano, ano, ano. Jistě. Jinak bych nedělal, co dělám. Mám to asi jako každý muž, který vyrůstal s milující a milovanou mámou. Už v ní se pojí dvě nesourodé věci: mýtus dobré víly, ale i kus čarodějnice. Nejdou od sebe oddělit, musíte je přijímat jako celek.

Svůj vztah k ženám bych tak popsal jako strach smíšený s láskou. Jakmile od mé milované mámy zaznělo: ne, věděl jsem, že je to ne. A moje máma byla skutečně silná osobnost. Uměla si prosadit svou.