Režisér Jan Hošek: Nejlepšími zvířecími herci bývají „neherci“

Zvířata administrativní rozdělení města neprožívají. V jejich světě jsou jiné, důležitější hranice – a každý rostlinný nebo živočišný druh je vidí někde jinde. Pro někoho je jeho vysněné místo velké stovky hektarů, jiný si vystačí s pár metry. Ale takových imaginárních hranic je ve městě plno, daleko víc než třeba v monotónní kulturní krajině. No a to je přesně ten důvod, proč je příroda ve městech tak pestrá. Praha je i v tomhle mimořádná, protože kromě domů a ulic tu najdeme množství parků, rozsáhlé lesy, vodní plochy, skály nebo stepi.

Věděli jsme, do čeho jdeme, protože od samého začátku jsme úzce spolupracovali s celým týmem odborných poradců. Ale při vlastním natáčení nás přesto čekala překvapení na každém kroku. To je na přírodopisných dokumentech to nejobtížnější, ale zároveň i nejkrásnější. Spousta situací, se kterými málem najisto počítáte, vůbec nenastane, ale pak se vždycky čas od času přihodí něco zajímavého, s čím nepočítal vůbec nikdo.

To bylo jedno z nejnáročnějších natáčení. Od našich odborníků jsme věděli, kam máme jít. Na sídlišti v Ládví jsou desítky hnízd ukrytých pod zemí. Ale nikdo nedokáže předpovědět, kdy a kde se vyhrnou na povrch otrokářští mravenci a vydají se na loupežnou výpravu. Tři kameramani strávili na místě dva týdny, a nakonec se podařilo natočit několik nájezdů. Pak jsme ještě dotáčeli záběry pod zemí, uvnitř hnízda, a z tohohle materiálu nakonec ve střižně vznikla definitivní podoba sekvence, která ve filmu zabere sotva pár minut.

Přinejmenším ve dvou. Plch je noční hlodavec, který největší část života stráví vysoko v korunách stromů. Vsadím se, že skoro žádný Pražan tohle zvíře nikdy nezahlédl – většina ani neví, že tu plchové žijí. My jsme ale chtěli natočit, jak pečují o mláďata, jak se živí, jak se připravují k zimnímu spánku. Bez našich poradců bychom to nikdy nedokázali.

Žije v Praze jen na jediném místě, na petřínském vrchu. Jeho nejbližší příbuzné najdeme desítky kilometrů od Prahy. A protože městská zástavba je pro tahle zvířata nepřekonatelnou překážkou, musíme se ptát, jak se vlastně ocitli na dohled od Hradčan a od Malé Strany. Jedna teorie říká, že plch tu byl dříve, než kolem Petřína vyrostlo město. Zůstal tu tak trochu jako trosečník v moři domů…

Na dojetí není většinou při natáčení čas. To přijde až potom, když vidíme natočený materiál. Mě se asi nejvíc dotkla scéna malých slípek zelenonohých, které vyskakují z hnízda na větvi stromu do proudu Vltavy. Je to drama, u kterého nechybí ani ten pověstný happy end.

Nejlepšími zvířecími herci bývají „neherci“ – tedy ti, kteří si kamery nevšímají. Doufám, že diváci ocení například dva samce roháče obecného, kteří byli tak zabraní do vzájemného souboje, že ani nevnímali lidi, kteří je natáčejí, a ještě jim hlasitě fandí. A ten nejhorší herec? Nejspíš docela obyčejný ježek.

Když najde ježek nedopalek cigarety, občas upadne doslova do extáze. Začne špačka zuřivě žvýkat a sliny si plive po celém těle. Není úplně jasné, co ho k tomu vede, ale nejspíš používá nikotin jako prostředek k odpuzování cizopasníků. Je to velká podívaná. Měli jsme celou řadu ježků ze záchranných stanic, kteří prošli náročným „castingem“ – a fungovali spolehlivě. Absolvovali i „kamerové zkoušky“, při kterých naši poradci tohle chování natočili na telefon. Ale když došlo na skutečné natáčení, ani jeden ježek to před kamerou nezopakoval.

Ani to nebylo tak jednoduché, jak by si někdo mohl myslet. Mufloni jsou už takovým živým inventářem nemocnice, takže si jich personál ani pacienti moc nevšímají. A tak se mufloni většinou o lidi taky nestarají. Ale stačí, když se na ně na delší chvíli soustředí pozornost, a už znervózní. Při natáčení jsme proto museli být opatrní. Schválně jsme se dívali jinam a tvářili jsme se, že nás vůbec nezajímají. Teprve pak se podařilo natočit ty nejlepší záběry.

V Praze jsem se narodil a byl jsem přesvědčený, že město i jeho přírodu dobře znám. Ale zjistil jsem, že po té dvouleté zkušenosti už se na něj nedokážu dívat jako dřív. Když jdu po Petříně, vidím v duchu plchy, spící někde v dutině stromu, u Vltavy si vzpomenu na malé slípky, které se připravují na nejnebezpečnější životní chvíle. A na každém místě musím chtě nechtě myslet na ten pestrý a bohatý svět, který je všude kolem, i když ho nevidíme.

Naším filmem jsme se pokusili odpovědět i na tuhle otázku. Zvířata jsou zkrátka taková, jak se jim to právě hodí. Ve městě musela odložit alespoň část své přirozené plachosti a občas využijí i nás lidi. Ale zkrotit se určitě nenechají.

Může se vám hodit na Seznamu: