Režisér James Cameron pro Novinky: Mám rád, když divák žasne

Protože jsem tenhle žánr odmalička miloval. Díval jsem se na televizi, chodil do kina, četl. Nezajímaly mě ani ne tak kouzla, jako spíše vzdálené planety, roboti… Uvědomte si, že jsem do škol v Kanadě chodil v 60. a 70. letech. Vyrůstal jsem tak na klasikách i klasicích.

Zakázaná planeta (1956). Pak, bylo mi asi čtrnáct, jsem viděl 2001: Vesmírnou odyseu. Témata z vesmíru, mimozemské motivy mě fascinovaly. Neviděl jsem v nich jen uměleckou podobu, zajímalo mě hlavně, jak tohle a tohle jejich tvůrci udělali. Chtěl jsem vědět všechno, jak to celé vznikalo. Jak vypadalo natáčení, jak režisér pracoval s herci, jak se dělal make-up. Právě k 2001: Vesmírná odysea vyšla ještě kniha, která mi dávala na hodně otázek odpovědi. Alespoň, co si já pamatuju, bylo to vůbec poprvé, kdy cosi podobného o natáčení vyšlo.

Ne, byla docela tenká. Přestože jsem polovině z toho, co se v ní psalo, nerozuměl. Přesto jsem ji pořád četl, snažil jsem se pochopit, o co jde. Věci z ní jsem si i dohledával. Zjišťoval jsem, jak se staví kulisy, jak fungují triky… Tady asi začala má touha dělat vlastní filmy.

Záleží na tom, o jakém období mého života mluvíme. Na přeskáčku k nim patří Arthur C. Clarke, Theodore Sturgeon, Ray Bradbury, toho jsem miloval jako středoškolák. Sci-fi žánr ke mně ovšem přišel různým způsobem, hlavně pak v sedmdesátých letech. Oslovily mě podoby všech těch cyberpunk žen, William Gibson, později Neal Stephenson, jeho Snow Crash (česky Sníh), … Nabízeli svět mimo naši realitu, cosi jiného. Sci-fi patří k mému životu.

Ano. Máte režiséry, kteří ve svých filmech sledují lidské emoce, příběhy. Také ty milující dlouhé záběry. Já potřebuju mít ve filmech triky… Mám rád, když divák vedle děje žasne nad dokonalou podívanou. Vnímá cosi, co si třeba nedokáže vysvětlit. Chci, aby si připadal jako kdysi já, když jsem ve čtrnácti koukal na 2001: Vesmírnou odyseu. Aby se zamyslel, jak tohle a tohle funguje, jak jsme vše udělali.

Jsem rád tam, kde snímek dostává konečnou podobu, kde vzniká. V případě Avatara je to propojení natočených materiálů s herci, s obrazy, s mými představami tak, aby vše vypadalo co nejlíp. Přesně tohle je podle mě moje síla. Tohle umím. Takže se držím velkých produkcí. Asi bych nikdy netočil malé filmy, i když se na ně rád dívám…

Užívám si, když mohu řešit technické problémy. Zároveň se snažím, aby v mých filmech nezmizely příběhy. Můžete být totiž nejlepší na světě v řešení technických problémů, ovšem stejně uděláte hrozný film. Což nechci. Snažím se proto zapojovat celý mozek. Polovina patří technickým záležitostem, druhá na projektech pracuje jako tvůrce. Píšu scénáře, vybírám herce, snažím se, aby se cítili na place dobře.

Snažím se být. Právě herci dávají do filmů emoce. Musíte je jako divák vidět v jejich očích. Jako režisér nesmíte zapomínat na jiné důležité „věci“. Na prvním místě jsou vždy lidé. Jak herci, tak diváci. Musejí chtít vaše příběhy sledovat, vcítit se do nich.

Ne, i když řada lidí v Hollywoodu si myslí, že dělat technicky skvělé filmy, a zároveň v nich zachytit silné příběhy, nelze. Jenže film je přece na pokroku založený. Už Georges Méliès v roce 1902 dokázal natočit sci-fi film s příběhem. Každý film, jenž podobně posune hranice, jimi hýbe pro všechny filmaře. K tomu opět dodám. Avatar by bez Zoe, Kate, Sigourney, Sama, … nefungoval. K žádnému výraznému pokroku v branži by nedošlo.

Ano, ale nesmíte „jen“ brát. Už po prvním Avatarovi jsem řekl: můžeme udělat vše, co si představujeme, co chceme. Dolary investorů přicházejí podle toho, jak si spočítají úspěšnost. Dostanete je v momentě, když jim za jejich peníze nabídnete odpovídající protihodnotu.

Po Titaniku jsem si vzal hlavně tvůrčí pauzu. Zaměřil jsem se na svou práci po jiné stránce, té technické. Hodně jsem i cestoval, potápěl se. No a po Avatarovi jsem to měl podobně. Odpočíval jsem, přemýšlel, co se dá zlepšit. Dvojku jsem začal točit v roce 2017. 

Právě nyní se tedy nacházím na konci pěti let, kdy jsem pracoval hodně, k čemuž patřila i produkce dalších částí: dvojky, trojky a zčásti čtyřky. A do tohohle všeho vstoupila pandemie.

Zcela zásadně. Doposud nikdy – až na „malá ohrožení“ typu vynález videorekorderů, nástup kabelových televizí – nic podobného nezažila. Kina se ze dne na den zastavila. Nemůžete-li být s jinými lidmi na jednom místě, přináší to s sebou, že s nimi nesdílíte ani film. A bez sdílení nejsou kina… Ani já jsem tak tehdy nevěděl, zda jednou vůbec budu moci pustit Avatara tak, jak jsem původně chtěl. V kinech.

Řekl jsem si: jsem dinosaurus, sleduju kometu, která se blíží k Zemi, měl bych se zklidnit, malí savci přežijí, já, veliký savec, zemřu… Nikdo skutečně nevěděl, co se stane s filmařinou, až pandemie skončí. Menší produkce doufaly, že přežijí. Jenže já dělal obrovský projekt ve všech možných směrech, včetně rozpočtu. Čekal jsem, čekal, na to, co přijde. A výsledek vidíte sama. Avatar dvojka je v kinech.

Ano. Je jich hned několik. Mé postavy vypadají jako my, chovají se tak. Žijí v podobném prostředí. Jen mnohem více respektují přírodu, svět, kde jsou doma. Ukazují nám, jak se k němu chovat líp… Vždycky taky o Avatarovi říkám: je to film, kteří natočili lidé, je pro lidi. Nedělali ho mimozemšťani, proto řeší i naše problémy. Tím, že diváci na snímek přijdou, bude se jim třeba líbit, si možná položí další otázky, otázky, které jsou pro planetu důležité.

To už jsme řešili v jedničce. Jak vidíte, divákům tahle jeho aktivistická stránka nevadila. Naopak, měl obrovský úspěch… Možná jsem moc velký optimista, ale myslím si, že je věci trápí. A tím, že jsme udělali vlastně environmentální film, jsme na ně ještě upozornili. Skvělé je, že byl i komerčně úspěšný. V tomhle pohledu na svět pokračujeme i v dalších dílech Avatara. Nevíme, jestli budou úspěšné. Jen říkáme: podívejte se, přemýšlejte.

Hodně jsem se bál, aby se to nepřehouplo v akční film. Lidí, s nimiž jsem dvojku dělal, kteří odpovídali za střih, jsem se pořád ptal, jestli tam není toho násilí moc. Chtěl jsem v Avatarovi zachovat rovnováhu mezi krásou, duchovnem a násilím, mezi dobrem a zlem. Proto jsem taky z dvojky na konec vystříhal deset minut akčních scén. Tohle je jinak dilema každého filmaře, který dělá akční filmy. I když, já vám nevím, jestli zrovna já jsem odborník na akční filmy.

Při pohledu na ně si dnes nejsem jistý, že bych je znovu udělal stejně, že bych oslavoval zbraně jako před dvaceti, třiceti lety. Doba se změnila. Podívejte se kolem, jak násilí mění náš svět. Jsem proto šťastný, že žiju na Novém Zélandu, kde jsou zakázány útočné, poloautomatické pušky. Stalo se to jen pár týdnů po otřesných útocích v mešitách (březen 2019, město Christchurch). Ukázalo se, jak rychle vše jde, chce-li se. Ač Novozélanďané žijí stále hodně propojení s přírodou, chodí často na lov, těchhle zbraní se vzdali. Ve prospěch ostatních.

Ano. Ale zlo jsem dal i do jedničky Avatara. Jen bylo na konci, nedošlo v ní k dlouhé bitvě. Dobří a zlí na sebe narazili, zlí byli poražení, odešli, i když ztráty počítali i hodní. Sully sice jako člověk zemřel, ti dobří ho však oživili. Dvojka je v tomhle zcela jiná. Bitva není pouze jedna. Je to válka, odplata za to, co se stalo. Musí k ní dojít, aby bylo zlo potrestáno, aby dobří mohli žít… Dvojka jednoduše není filmařský klon jedničky, ač to tak vizuálně může vypadat. Uvidíme, zda se bude divákům líbit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Avatar, Titanic, 2001: Vesmírná odysea