Článek
Proč jste si z mnoha našich letců bojujících v druhé světové válce vybral zrovna tyto dva?
Ve filmu je nutné vždy udělat nějakou redukci a František Fajtl i Filip Jánský byli nejen stateční lidé ale i velmi dobří a zajímaví spisovatelé. Jelikož ve filmu pracuji s jejich literárními předlohami, bylo pro mě zásadní, jakým způsobem dokázali válečnou zkušenost reflektovat, jak si pozorně dokázali všímat světa kolem sebe. A to se teď nebavíme jen o bitvách a velkých dějinách, ale o válečné každodennosti ve Velké Británii, ve Francii, v Sovětském svazu.
S určitou nadsázkou říkám, že oni dva byli dokumentaristé. Oni byli ti pozorní, citliví a nezřídka i velmi vtipní pozorovatelé světa. Hlavní úlohou mojí, střihače Šimona Špidly a dalších spolupracovníků bylo najít k tomu bohatství v textech nějakou příhodnou kinematografickou konfiguraci.
Zvolil jste dost netypický přístup, jejich načtené výpovědi tvoří osu filmu, přičemž je doplňují jen archivní dobové záběry z bojů, nebo z míst kde byli. Proč jste zvolil tuto formu?
Proti zavedenému způsobu, kterým se historické dokumentární filmy, zejména ty z druhé světové války, dělají, nic nemám. Nemyslím si, že by bylo chybou takto filmy dělat, na druhou stranu mám pocit, že se metoda trochu vyčerpala a klasickým způsobem filmového vyprávění bylo vše už nějak uchopeno. Pro mě je důležité pokusit se o takovou formu filmového vyprávění, ve které spíš než přes chytrá slova mluvících hlav tu válečnou skutečnost ucítíme v nějaké živější autentičtější podobě. Má to být jakási fenomenologie války a válečného života a tomu ztišená forma s vnitřní řečí možná konvenuje o něco lépe.
Není chyba, že lidem nemusí dojít, že ve věži bombardéru wellington sedával Jánský a v kabině spitfiru Fajtl?
To máte pravdu, to je určité úskalí zvolené metody, ale nedá se dosáhnout všeho. Pro mě je důležitější, když divák ucítí, co pro střelce bombardéru znamenalo vydat se nad Německo a snášet palbu z flaku (protiletadlového kanonu), než to, jestli divák pozná konkrétní bombardér. Situace v bombardéru je specifická v tom, že při náletu nemůže na rozdíl od stíhače změnit kurs.
Je tam jasně vytýčený úkol shodit munici na daný cíl, a proto se někdy způsob prožívání u letců bombardérů přirovnání v zenovému mistrovství. Nevíte, jestli letíte na smrt, nemůžete uhnout ani o píď. Nemůžete to nijak ovlivnit a jenom čekáte. Ve filmu se snažíme, aby divák fyzicky cítil, co to znamená, a sám začal přemýšlet, jak by v takové situaci obstál sám.
Byli tito letci vašimi hrdiny? Jak jste se k nim dostal?
Určitě hrálo roli, že u RAF za války sloužil můj dědeček Karel Zelený a už od dětství nebo od rané puberty jsem poslouchal jeho vyprávění. On sám vzhledem k vrozené oční vadě nelétal a působil jako meteorolog, ale do Anglie se dostal za hodně napínavých dobrodružných okolností, riskoval život s italskými partyzány. Ne že by odvahu neprojevil, ale na rozdíl od generála Fajtla, Filipa Jánského a mnohých dalších se nedostal do vzduchu. Nicméně jeho příběhy a příběhy jeho kamarádů jsem od dětství poslouchal.
Taky mi někdy ve dvanácti třinácti letech daroval několik Fajtlových knih, do kterých jsem se tehdy začetl. Hlavně jsem ho doprovázel na veteránské srazy a tyto lidi jsem ještě v devadesátých a nultých letech poznal osobně, takže jsem k jejich světu získal velkou úctu. Viděl jsem lidi, kteří byli schopni bez větších slov a patosu přinášet oběti, něco pro druhé riskovat a zároveň zůstat velmi vtipnými a pokornými a většinu času dobře naladěnými. Když jsem na veteránských srazech pozoroval jejich druh energie, nemohl jsem to než obdivovat.
Rozhovor s režisérem o filmu Good Old CzechsVideo: Novinky
Proč jste netočil o dědečkovi?
Jeho příběh byl zajímavý, když byl s s partyzány, ale k tomu není k dispozici tolik archivů a při vší úctě k jeho odvaze a příběhu, nemá to epičnost, kterou nacházíme u generála Fajtla a Filipa Jánského. Už jenom jejich cesta světem, skrze které země za války prošli, je něco mimořádného, je to úctyhodný válečný cestopis.
Jánský utíká fanfarónsky, jak sám říká před Němci do Německa. Posléze se dostává jako pěkný rošťák přes hranici do Francie. Fajtl se do Francie dostává přes Polsko. Oba pokračují do Anglie a jednoho dne dostanou jednoduchou otázku - nechcete si to vyzkoušet na východní frontě? Oba na to kývnou plaví se přes Středozemní moře, poznají orient a potom ještě ucítí hrůzy války, jak Sovětský svaz krvácel.
Nakolik vás inspirovaly letecké filmy, zejména Nebeští jezdci?
Nebeští jezdci pro mě byli zcela zásadní. Považuji je za jeden z nejpodařenějších válečných filmů. Mimo jiné i proto, že tam fenomenologie války skutečně je a člověk vidí živé lidi. Vidí někoho, koho si dokáže představit. To se ne vždy daří u některých hollywoodských filmů, tam je toho patosu někdy až příliš.
U Nebeských jezdců jsem obdivoval uměřenou uvěřitelnou civilní řeč, to je inspirace, ke které se hlásím. Film je takový právě díky Jánského knižní předloze, kromě toho, že režisér Jindřich Polák odvedl skvělou práci.
